Budete-li si přát, obdržíte celé vydání ''Prorok'' č. 10  zdarma na adrese:  
Univerzální život - POBox 58 - Litevská 1 - 100 05 Praha 10

Universelles Leben e.V., Haugerring 7,97070 Würzburg, Německo
Tel. -931/39030, Fax 0931/3903-233 nebo

... nebo ihned zaslat ke mně

---

Prorok

Hlas srdce,
věčná pravda, věčný Zákon Boží,
dán prorokyní Boží pro naši dobu

Květen 1997 překlad z němčiny v září 2000

Překlad z němčiny

č. 10

To podstatné v naší době
k zamyšlení a k sebepoznání

 

    Dobrý den...
    Ahoj...
    Promiň, ale když myslím na to, že náš rozhovor má být zaznamenán jako podklad pro nějaký malý spis, potom mne pro tebe nenapadá absolutně žádné vhodné oslovení. Když my mladí o tobě nebo s tebou mluvíme, tak pak tě jednoduše jmenujeme “Gabriela” nebo “Gábi”.
    Stále znovu nám říkáš, že jsi naše sestra a tak s námi také mluvíš. Ale mohla bys také být podle věku naše matka. Od Krista a od tebe víme, že my všichni jsme - viděno z pohledu ducha - bratry a sestrami. To jsme již pochopili. V našich rodinách nebo při nějakých setkáních nebo v prakřesťanských podnicích si přeci všichni tykáme. A když společně na něčem pracujeme nebo s někým telefonujeme, potom je to vlastně více méně jedno, kolik je mu let. Je to stejně René nebo Walter, Uli nebo Gábi - jeden nebo jedna, ta nebo ten, kteří jsou tu pro nás právě tak samozřejmě, jako my jsme tu pro něho nebo pro ni. Ale na veřejnosti? Jak tě mám nyní oslovit - jako “drahá prorokyně” nebo “milá prorokyně” nebo jako “Gabriela” či jako “Gábi”?

    Proč tak složitě? Z mnoha našich rozhovorů víš, že prorok není titul, nýbrž označení pro nějakého připomínatele mezi lidmi. Prorok, který je nástrojem Božím, musí vyslovit to, co Bůh chce říci, a to není lidem vždy příjemné.
    Až dosud jsem nikdy neměla ten dojem, že vy mladí mne zažíváte jako připomínatele a viděno z mé strany se vždy setkáváme jako bratři a sestry, i když, jak jsi již naznačil, je tu přímo viditelný věkový rozdíl, např. od 18 do 64 let. Zůstane-li srdce mladé, protože se duše stala světelnou, tedy je proniknuta světlem Božím, potom věk nehraje žádnou roli. Duchovní vědomí zůstane aktivní a stále znovu nám sděluje, že duchovní tělo, světlá duše, nemůže zestárnout, protože Duch Boží je věčný život a tak věčné mládí. Protože je Bůh, nebeský Otec, Otcem všech lidí, jsme my v Jeho Duchu všichni bratry a sestrami. A proto to nekomplikujme a nechme to tak, jakým Duch Boží je: Ty a všichni mladí mi říkejte zcela prostě “Gabrielo” nebo “Gábi”.

Mladistvý:

    Tak je to dobré. Děkuji.
    Myslel jsem si, že bych se tě zeptal na speciální a eventuálně také choulostivé otázky. Smím?

    Když se nějaký mladý člověk pokusí žít individuálně, podle svých představ o hodnotách a podle svého měřítka hodnot, bývá označen jako outsider a brzy nemá žádné přátele. Přátele ale přeci potřebujeme a také potřebujeme mít vzor. Dobře, já mám přátele, ale znám jich mnoho, kteří říkají, že je to těžké nalézt pravé přátele.
    Gábi, ty jsi nám řekla: ”Pokuste se neorientovat se na lidi, nýbrž nechte stále znovu před svým nitrem vystoupit obraz Ježíše Nazaretského, co učil a jak žil. Promítněte si Jeho učení a Jeho život do přítomnosti, neboť to je měřítko hodnot pro všechny doby a pro veškerou věčnost.”

    Gabrielo, ty jsi přeci také člověk a víš, že to často není lehké učinit si Ježíše Nazaretského měřítkem pro chod dnešního života. Někdy si představuju, jak by vypadal život a chování Ježíše Nazaretského, kdyby žil dnes mezi námi - například jako mladík.Gabrielo, chtěl bych ti nyní položit následující otázku: Kdybys byla tak mladá jako my, kolem 20 let - jak by vypadal tvůj život?

    Nyní musím asi začít trochu obšírněji. Když mi bylo mezi 16 a 20 lety, působily na naši zemi ještě značně následky 2. světové války. Mnohé bylo vybombardováno. V městech vládl v mnoha ohledech ještě chaos a přeci začínala tu a tam obnova. Většina lidí měla málo peněz, a to, co jednotlivé rodiny vlastnily, potřebovaly pro svou osobní spotřebu. I tehdy bylo míst ve školách nedostatek. Ne všichni, kteří úspěšně dokončili školu, mohli navštěvovat vyšší školy, protože za prvé chyběla možnost dopravy, za druhé chyběly peníze. V rozhlase existovalo jen několik málo programů; ne každá rodina však vlastnila rozhlasový přijímač. Neexistovala ani televize ani počítače. Nebyly diskotéky ani veřejné koncerty, ani všechno to, čím disponuje dnešní mládež. Neptali jsme se na módní trend; oblékali jsme si to co jsme měli nebo dostali. Ale také my mladí jsme měli ideály a představy, které ovšem nebyly tak vysoké a náročné, jak je to dnes obvyklé.
    Jak vypadal můj život mezi 18, 20 lety?
    Byla jsem velmi spontánní, veselý, radostný a sportovní typ. Když mi bylo 10, 12 let, nebyl žádný strom pro mne dost vysoký, musela jsem se na něj vyšplhat, žádná voda pro mne nebyla příliš hluboká, abych do ní neskočila. Všechny druhy sportu, které tehdy existovaly, jsem zařadila do svého života. Zda to byla házená, dálkový nebo závodní běh, cvičení na hrazdě a na kruzích - všechny tehdy běžné druhy sportu byly součástí mého života. Moje živost a radost ze života i moje tělesná síla a dynamičnost našly ve sportu náležitou formu vyjádření. Vždy jsem měla hodně přátel, ale také mnoho přání; například jsem si přála, až budu dospělá, mít vlastní dům a vlastní rodinu. Zda mi to věříš nebo ne, pro mladého člověka, jakým jsem byla já, nebylo snem, jako to dnes vy máte, auto nebo motorka. Mým největším přáním bylo nové jízdní kolo, protože jsem se lopotila na dobře udržovaném kole mého otce. To mělo, jako všechna pánská kola, uprostřed štangli, která byla pro mě moc vysoká a já jsem přes ní nemohla tak rychle vymrštit pravou nohu. Tak jsem se přizpůsobila, jezdila jsem tedy na šikmo ležíc v kole a to tak, že jsem pravou nohu podstrčila pod štangli abych nohou dosáhla na pedál. Než jsem však nabyla rovnováhu, častěji jsem spadla s kolem na zem, moje kolena byla značně odřená, více než kolo, na kterém přirozeně tyto pády také zanechaly stopy. Můj otec tím vůbec nebyl potěšen a myslel si, že jsem si měla vzít kolo mé matky. Ale to byla prastará šunka, “Hochgä nger”, na jeho sedlo jsem nemohla dosáhnout. Z mých peněz za učení jsem později získala vlastní kolo, na které jsem byla velmi hrdá.
    V 17, 18 letech přišel věk, kdy se navštěvovaly taneční lokály. Tehdy u nás ještě neexistovaly taneční kurzy, taneční kroky se odkoukaly od starších. Také karneval byl pro nás mladistvé vítanou příležitostí, abychom se seznámili s přáteli, se kterými jsme potom chodili tančit, což také znamenalo, že jsme si nechali ušít “koktejlky” – taneční šaty.
    Jak víš, vyrůstala jsem v jednom malém městě, ve kterém mělo být všechno ještě mravné a počestné. Přátelství s chlapci zůstala toliko přátelstvími. Nezvrhla se do sexu, každopádně ne u mne, protože já jsem byla divochem, který se méně oddával romantickému snění nebo nějakým citům, a víc se oddával sportu, včetně plavání. Milovala jsem ale také družnost. Když pozoruji váš dnešní život a přenesu ho do doby, ve které mi bylo 16, 20 let, a zvážím-li dnes svůj tehdejší citový život, pak je více než pravděpodobné, že bych i já chodila na diskotéky, na veřejné koncerty a na vše, co se nabízí.
    Přenesu-li však své dnešní duchovní vědění do svých tehdejších 18 a 20 let, potom z toho vychází takový typ mladé Gabriely, který by všechno uvážil a poměřil a neorientoval by se na dav. Moje vrozená touha po svobodě a moje láska k pravdě by přispěly k vnitřní samostatnosti a k pravému sebevědomí a pravděpodobně brzy by mi dopomohly k jisté suverenitě. Také mé pozdější manželství a rodinu bych prožila zcela jinak než katolička Gábi, která neměla žádné tušení o nejjemnějších zákonitostech Božích, které činí právě partnerství tak hodnotné.
    Protože jsem byla nevědomá vzhledem k Vnitřnímu životu, tedy vzhledem k duchovním hodnotám a zákonům, dělala jsem mnohé chybně, také se svými přáteli a později v manželství a v rodině. Kdybych bývala tehdy věděla to, co dnes z božským zákonitostí znám, pak bych se v žádném případě nestala napodobitelkou, jako tomu v mnohém ohledu bylo u Gabriely, mladé dívky, protože to jinak neznala. Právě napodobování mne často přivedlo na scestí a tak vyvolalo mnohé rozepře, nespokojenost a nesoulad. Jako mladý člověk s duchovním věděním bych se nikdy nevázala a už vůbec ne na nějakého člověka a také ne na vlastního partnera. Nepoužívala bych ho pro své vlastní účely. Mým usilováním a mou snahou by bylo, být ve vztahu rovnocenným partnerem, jež může se svým životním druhem o všem hovořit. Také svým dětem bych nechala svobodu a nevázala bych je na sebe; snažila bych se je vést, ne je vychovávat, jak to tehdy bylo zvykem.
    Jsem ve znamení vah, typem, který je velmi družný. A tak bych, kdybych nyní byla mladistvá, měla přátele, ale nepěstovala bych “přátelíčkování”, jakékoliv povrchní, většinou účelové, vnější společenství.
    Ve všech situacích mi již tehdy byla věrnost důležitá. Věrnost je protipólem vazby. Zachovávat věrnost znamená být svobodný. Zachovávat věrnost je také dnes svoboda, která mi umožňuje o všem hovořit, když ne přímo, tak nepřímo - vždy podle toho s kým hovořím, podle toho kolik může přijmout, s čím je schopen se vyrovnat a co může zpracovat.

    Gabrielo, když jsi líčila své mládí, zvážněl jsem. Do doby tvých mladistvých let po 2. světové válce se mohu jen těžko vmyslet, protože takovou dobu jsem nezažil. Tady vidím, že kdo to neprodělal, ten se také nedokáže vcítit do zážitků nějakého člověka, který například přestál válečnou nebo poválečnou dobu. Zde rozumím učení Krista Božího, že kdo nemá žádné zkušenosti nebo žádný programový svět pro situace nebo věci, ten v tomto bodě nemůže ostatním rozumět.
    Musel jsem se smát, jak jsi tak živě líčila své dětství, své nerozvážné kousky s kolem, lezení po stromech a jak jsi líčila svůj sportovní život až po poctivé přiznání, že jsi v důsledku své katolicky formované nevědomosti, týkající se duchovně božských zákonitostí, dělala mnohé chybně. Nyní je mi také jasné, jak je to možné, že se můžeš tak dobře vcítit do nás mladých lidí dnešní doby: Ty jsi na základě současného božského vědění - božské moudrosti, osvítila své mládí, abys nám, dnešním mladým lidem, mohla lépe rozumět. A tak nám mladým můžeš z tohoto vědění - moudrostí - v mnoha situacích pomáhat. Za tvou radu a tvou pomoc jsme ti velmi vděční.

    Jsem tu ráda pro své mladé bratry a sestry. Mohu vám sice dát mnohé rady a leckterou pomoc, tedy nabídnout - zda ji přijmete - to zůstane přenecháno každému z vás. Především to dělat, tedy převést to do pravé reality, musí každý sám. To platí pro každého, zda je mladistvým nebo starším, na základě zákona svobodné vůle.

    Smím ti položit několik dalších otázek z dlouhého listu, který jsem si s sebou přinesl?
    Kdyby ses vcítila se svou otevřenou božskou moudrostí do svého mládí: Co bys dělala po práci? Jaké bys měla zájmy. Jak by ses pokusila jako mladý člověk změnit svět?

    K vaší první otázce:
    Co bych tedy dělala jako mladý člověk po práci?
    V mé době nebylo při zaměstnání tolik volného času jako dnes. Pracovalo se totiž až do 18.00 nebo do 18.30 hodin, každou sobotu obvykle do 14.00 nebo do 15.00 hodin. Ty se mne však ptáš, jak bych to zachovávala já, kdybych dnes byla tak mladá jako ty a měla bych duchovní vědění.
    Důležité by pro mě bylo, že bych udělala po svém pracovním dnu bilanci svého dne a vážila bych samu sebe na váze pocitů: Co bylo dnes jakžtakž dobré, co bylo méně dobré a co bylo snad dokonce mizerné? Všechny tři aspekty - to dobré, méně-dobré a to mizerné - bych si v duchu zpřítomnila. Z toho dobrého bych se těšila a přisvědčováním tomu ve svém povrchním vědomí (=nadvědomí), bych to zpevnila. To nedobré bych blíže pozorovala s otázkou: Co leží v mém podvědomí, že to mému nadvědomí - tedy mně - stále tropí hlouposti? Neboť ty musíš vědět, že podvědomí se dá přirovnat k nějakému vrahovi, který číhá v úkrytu, aby dobrá předsevzetí v nadvědomí vždy znovu “zavraždil”, tedy zmařil a tak nás v té věci vtáhnul do nedobrého. Do toho mizerného bych se pustila se všemi silami, které mám k dispozici, především se silou Krista Božího, tedy sledovala bych stopu ke kořenu, abych ho s pomocí ducha Kristova vytáhla. Právě to mizerné nás může podněcovat k činům, které v nadvědomí vůbec nechceme. To mizerné je tedy obrovským vrahem, který neustále číhá, aby zavraždil naše dobrá předsevzetí a aby řídil náš vývoj směrem do negativního.
    S pomocí Krista Božího bych tedy udělala své zakončení dne a šla bych cestou, kterou nám ukázal Ježíš Nazaretský: Poznej své hříchy, lituj jich a očisti je a nadále je již nedělej. To “již nedělání” je rozhodující. K tomu, abychom se v nadvědomí drželi božských zákonitostí, potřebujeme značnou dávku síly, neboť vrah podvědomí, ve kterém je to nedobré a mizerné ještě usídlené a živé, se stále pokouší polapit nadvědomí, tedy podnítit nás k opakování starých zátížení, toho nedobrého, co tíží naši duši, naši pravou bytost. Tak, jak bych to ze svého dnešního pohledu ve svém mládí zachovávala, tak to zachovávám nyní ve stáří. Denně dělám své zakončení dne.

    Máš naprostou pravdu. Správně vzato je to takto:

    Naše nepřemožené protizákonné záznamy i naše pozitivní záznamy jsou uloženy v podvědomí. Nejprve dává podvědomí z toho, co je v něm uloženo, stále znovu impulsy do nadvědomí, aby to stejné a podobné myslelo, protože to negativní, které většinou v podvědomí převažuje, hladoví po další negativní energii. “Pokušitel”, to negativní v podvědomí, se stále lehce dotýká nadvědomí, aby ho podněcoval ke stejnorodému protizákonnému myšlení. Jedná-li potom člověk, nadvědomí, podle toho, potom předává nadvědomí další negativní potenciály energie do podvědomí, k tomu, co tam již je. Jestliže se daří “pokušiteli” stále znovu podněcovat nadvědomí k protizákonnému jednání, plní se podvědomí stále více těmito energiemi. Jestliže nejsou odbourávány, je podvědomí jednoho dne v této oblasti naplněno těmito záznamy.
    Podléhá-li tedy člověk průběžně “pokušení” - protizákonným impulsům ze svého podvědomí -, poslouchá-li je současně, potom sytí tento hříšný komplex energie, oživuje ho a buduje ho, až je stále silnější. Je-li nakonec podvědomí v této oblasti naplněno záznamy, stává se potom diktátorem a také mistrem v této oblasti. To znamená, že podvědomí má moc nad nadvědomím a určuje tak nyní člověku, aby činil to či ono - vládne nad člověkem. Ten je nyní hnán a co se týče tohoto hříšného ražení - již není pánem svého já.
    Můžeme také říci, že podvědomí je nyní autonomní: Člověk provádí to, co dlouhou dobu do podvědomí zaznamenával.
    Vysloví-li nyní člověk předsevzetí ohledně této speciální slabosti, ohledně těchto hříšných záznamů, pak se toto předsevzetí nejprve nachází v nadvědomí. Protože je však nadvědomí současně zbaveno moci, může sotva něco dokázat proti záznamům v podvědomí, které se staly obrovskými. Pochyby a námitky z nadvědomí již nepřinášejí prospěch - člověk nemůže dodržet svá pozitivní předsevzetí, dělat to, co je přeci dobré. Vrah podvědomí překazí tedy krok do pozitivního směru, “zavraždí” to dobré, co si člověk předsevezme - člověk již své dobré předsevzetí neprovede.
    Vědomé zakončení dne slouží mimo jiné k tomu, že to negativní, co poznáme, také to, co je v podvědomí aktivní, analyzujeme, tedy najdeme kořeny, odstraníme je a již to nadále neděláme, dříve než se podvědomí naplní. To dobré, to pozitivní, si musíme stále znovu zadávat, dokud náš pozitivní program “nezasáhne” například jedno přikázání Boží.

    Zpět ke tvým otázkám:
    Co bych dnes, jako mladý člověk, ještě dělala?
    Uskutečňovala bych všechno to, co mi leží na srdci, například bych malovala, plavala, sportovala, např. bych hrála tenis nebo jiné druhy sportu, které dnes existují, a to takové, u kterých bych nebyla závislá na ostatních, jako například výkonnostní sport, abych si jím vydělávala peníze. Za prvé by výkonnostní sport přetížil můj pocitový život, za druhé bych byla závislá na nějakém trenérovi a také na lidech, kteří by mi platili tréninkové hodiny a v neposlední řadě na publiku, které mne má povzbuzovat, abych odvedla ještě větší výkon.
    Zabývala bych se také okruhem svých přátel, ve kterém bych se s nimi setkávala, abychom společně něco podnikli a popovídali si. Jestliže bych vstoupila do nějakého bližšího přátelství, potom bych se snažila pozorovat všechno z aspektu mé vysoce ceněné svobody. Tedy nikdy bych se navázala na přání - taktéž jsou-li to sexuální přání -, ani na svá přání ani na přání ostatních. Moje svoboda by mi byla tím nejvyšším, z toho vyplývá, že bych také svému bližnímu ponechala svobodu, k ničemu bych ho nenutila ani bych ho k ničemu nepřemlouvala, také tehdy ne, kdyby na mne dotíralo sexuální přání. Pro mě by bylo naléhavé vysvětlit, odkud tato pudová síla pochází, tedy prozkoumat, co je základem mých nutkavých přání.
    Kromě toho jsem byla a jsem muzikální typ. Učila bych se hrát na nějaký hudební nástroj, který odpovídá mému talentu. Během války, kdy jsem ještě byla dítětem, jsem se učila hrát na diatonický nástroj. Protože se opotřebovával, musel se stále opravovat a ladit. Časem jsme potom již ani nedostali náhradní díly a tak jsem se učení musela vzdát. Později, jako mladá žena, jsem se začala učit hrát na klavír. Potom přišla prorocká výzva. Znovu jsem s učením přestala. Ve věku asi kolem 50 let jsem muzicírování nevzdala; dále jsem začala ladit sama sebe a zazvičovat se. Také ještě dnes občas hraju na klavír, přirozeně jen doma. Ráda navštěvuji také harmonické koncerty. Vidíš, že muzikálnímu člověku není věk žádným omezením.

    Ty se mne ptáš, zda bych se jako mladý člověk s dnešním duchovním věděním pokusila změnit svět.
    Proč ne! Nešla bych však na ulici protestovat a nevyzbrojila bych se k tomu, abych svým spolubližním nahnala strach a bázeň. Mým přáním by bylo nejprve změnit sebe, vyjasnit si, co skutečně chci a zda může být mým životním cílem nastolení lepší duchovně suverénní a otevřené společnosti. Neoddala bych se utopickým představám, ale dala bych si jasné a životu blízké eticko-morální cíle a usilovala bych o jejich dosažení. Víš, milý Martine, kdo začne sám u sebe v malém uskutečňovat vyšší etické cíle, kdo tedy změní sama sebe a nechce jen změnit ostatní, ten se stane dobrým vzorem a časem přitáhne takové lidi, kteří chtějí to stejné či podobné. Zda potom dodržují to, co si předsevzali, to nemůžeš ovlivnit. Budou ale mezi nimi stále lidé, kteří to dodržují podobně jako ty a tak dospějí k hodnotám, jež učiní mravně orientovanou společnost životaschopnou a stálohodnotnou.

    Tvými slovy “dělal hlupáka” asi myslíš, že bys byl hloupě osloven, též hanlivě. Člověk, který má trochu rozumu a moudrosti by takové “pokusy” přešel nebo by vysvětlil, jak o tom smýšlí. Musíme se učit poznávat, že každý člověk má jiný stav vědomí a každý člověk naprogramovával a programuje podle svých pocitů, citů, myšlenek, slov a činů své nadvědomí a podvědomí, své tělo a také svou duši. Programy každého člověka jsou stavem jeho vědomí. Podle něho pociťuje, cítí, myslí, mluví a jedná. To znamená, že nikdo nemůže druhému zcela rozumět, protože každý z nás má rovněž jiný stav vědomí. Když se nám toto stane jistotou a tento poznatek skutečností, potom se budeme mnohem méně rozčilovat nad tím, když z nás někdo jiný, jak ty říkáš, “dělá hlupáka”. Ty přece také znáš zákon obdoby: To, co mne u druhého rozčílí, to stejné či podobné nosím sám v sobě.
    Ty říkáš, že tě nějaký zákazník často zve na kafe, a ty cítíš, že tím sleduje něco úplně jiného. Se svými slovy, že ho přeci nemůžeš stále bezdůvodně a nepřátelsky odmítat, si stojíš správně. Pozvání by se nemělo bez pádného důvodu odmítnout. Jaké by to bylo, kdybys pozval zákazníka na kafe a současně bys mu oznámil, že přivedeš několik přátel? Jak se potom zákazník rozhodne, to musíš přenechat jemu. Z toho potom můžeš vyvodit své závěry.

    Na mém poznámkovém listě stojí ještě celá řada otázek. Přečtu nyní tu následující:
    Pro nás mladé existuje dost silný módní trend: pestré vlasy, piercing, staré oblečení ze 70.let a značky, které “musí” mít každý. Co bys dělala? Chodila bys také se zelenými vlasy, uhozenými kalhotami a pláťěnkami, nebo bys nosila bílý splývavý oděv?

    Do svého pocitového světa mladého člověka se mohu dobře vcítit. Také váš citový svět mi není cizí. Protože má být v každé situaci zachovávána svobodná vůle, chci jen globálně oslovit to, co v dnešní mládeži převládá, nechci vás tedy měnit. To musí přijít z každého samo.
    Jak bych se chovala jako mladá, kdyby byly tehdy dnešní možnosti a módní trendy aktuální a mně by chybělo vědení o zákonitostech Božích? Jistě bych byla též napodobitelem, který by se podobně choval, jako se chová spousta dnešní mládeže, abych nakonec nestála stranou, bez přátel. Piercingu bych se určitě nepodvolila, protože vpichování, ať už je to nejrůznější vpichování do nosu a tváří, se mi vždy protivilo. Takto mé tělo natrvalo poznamenat mi nikdy nepřišlo na mysl. Bílý splývavý oděv bych nenosila a nenosím ho ani dnes, neboť kdo se chce vyčlenit z davu oblečením, ten něco skrývá. Chce se ukazovat jinak, než jakým je, a to, jakým je, chce zakrýt se všemi možnostmi a triky. Proto se obléká odlišně od ostatních.
    V žádném případě vás mladé nechci poučovat, neboť každý člověk má sám přijít ke kořenům svých pocitů, myšlenek a přání, které ho nutí, aby se měnil v zevnějšku. Co tím tedy chce dokázat? Kdybych bývala měla ve svém mládí vědění o božských zákonitostech, potom bych se jistě nestala napodobitelem, neboť duchovně-božské vědění dává mladým i starším lidem možnost analyzovat pozadí svého chování, zpracovat ho, překonat a tak se stát nezávislým a svobodným. Prozkoumejme nyní pozadí pestrých vlasů, piercingu, šatů ze 70.let a značek, které každý “musí” mít. Začněme u přírody.
    Člověk je přírodním tělem, které se sestává z vody a země. Pozorujeme-li přírodní tělo Zemi, poznáváme, že se mění jen podle ročních období. Na jaře se příroda probouzí, kvete. V létě zažíváme zralost plodů a na podzim se životní míza zase stahuje zpět. Zima přináší období klidu a tu a tam bílý plášť, sníh. Změny v přírodě se dějí bez přičinění lidstva, tedy v cyklech. Zasahuje-li člověk křížením, genovou manipulací, a jak to nyní přichází na světlo, také klonováním do chodu přírody, potom může sice změnit vnější formy přírody, ale podstatné rysy, duchovně-božské struktury, zůstávají.
    Co je motivem člověka, který mění svoji přirozenost? Co je toho základem? Proč tedy jednotlivec popírá svou bytost, přizpůsobuje se, pokřivuje se, přebírá cizí programy, názory ostatních a vydává mnoho energie, aby vypadal tak, jakým není? Protože člověk zřídka analyzuje své vzorce a způsoby chování, aby poznal sám sebe, stává se napodobitelem nebo oponentem vůči jednotlivci nebo vůči společnosti.
    Mnoho mladých lidí můžeme zařadit do této kategorie. Tak se mnohému mladému člověku nelíbí, jak se například chovají jeho rodiče, co myslí a hovoří. Také společnost, ve které žije, mu je v mnohém ohledu “proti srsti”. Protože mladý člověk se svými představami, názory a míněními nepochodí u rodičů, u dalších vychovatelů a ve společnosti a protože udělá tu zkušenost, že je odmítnut jako nekompetentní, nezkušený a nerozumný, oponuje nejprve slovy, gesty a způsobem chování. Později potom, když musí poznat, že své představy a názory stejně nemůže prosadit, začne rebelovat a často se obléká jako rebel společnosti. Tak mnohý myslí: Když už nemohu být vyslechnut a nemohu se prosadit, když mne tedy nikdo “nectí” jako člověka, kterým jsem, pak se oni musí na mne, na to “jakým jsem”, alespoň dívat a tímto způsobem mi prokázat úctu. Proto si často takový člověk opatří zelené vlasy a zařadí se napodobováním, opírajíc se o princip, že jednota zesiluje, mezi mnoho ostatních téhož věku, a to skrze zmíněné staré oblečení 70.let, plátěnky, odlišným chováním od běžného atd. atd.

    Mohu k tomu něco říci?
    My - to znamená, mladí lidé, které znám blíž - máme naprosto všichni pocit, že to tak není dobré, Gábi. Ale co se dá dělat? Jak by to mělo a vůbec může být jiné? To je otázka, u které nevím jak dál.

    Příroda nám ukazuje přirozený a přímočarý průběh našeho života. My lidé chceme často rozhodovat o svém pozemském životě a chováme se v mnohém ohledu jako klauni, kteří se pestře zmalovaní a třpytiví nabízejí publiku. Tím nejsou osloveni jenom mladí lidé, ale především ti, kteří chtějí být dospělými a předstírají, že jsou společensky způsobilí.
    Pozorujme roční období. Jaro nechce být létem a léto ne jarem. Podzim nechce být létem, zima ne podzimem. Mnoho lidí si však myslí, jsou-li uprostřed svého života, tedy v létě nebo v pozdním létě, že musí být jarem. Podle toho se vyšňořují. Volí pro sebe takový účes nebo oděv, který odpovídá mládí, jaru, a ne lidem, kteří se nacházejí uprostřed svého života, v létě. Kdo stojí v podzimu života, ten chce často přivést život poloviny, léto, a proto si barví vlasy a obléká si takové šaty, které jsou pro mladé lidi, s úmyslem, že je to má učinit mladými. Pro nějakého takového člověka nehraje žádnou roli, jestli tím eventuálně neukazuje svou nezralost. Důležité pro něho je, že vypadá tak, jakým není. Ten kdo se nachází v zimě života, jehož vlasy jsou již bílé jako sníh, to často také nechce přiznat. Doufá, že může znamení své životní fáze zastřít, tím že navodí alespoň podzim. Barva vlasů je potom hnědá- nebo načervenalá, make up je ve vícero vrstvách a šaty, ty chtějí ještě trochu ukázat, co konec konců již není: štíhlou nohu v apartních botách. Co z toho vykukuje, je stará noha, protkána mnohdy křečovými žílami, vězící v botách, které by měly zdobit pouze nohu člověka nacházejícího se v létě.
    Milí mladí, vy tedy nejste sami se svým neobvyklým společenským oděvem. Existuje taková jedna okřídlená věta, která říká: “Jak staří zpívali, tak cvrlikají mladí.” Chcete se přiřadit k tomuto výroku, nebo ho chcete změnit tím, že povstanete, a přidáte jiné heslo, například: “Jak staří zpívali, tak my mladí necvrlikáme”.
    Pro vás mladé by mohlo být např. toto hodné k zamyšlení:
    Má-li člověk sám před sebou úctu, potom také pečuje o své tělo a přiměřeně tomu se obléká. Nic proti džínsům a svetrům, ale vždy ve správnou dobu. Upravené šaty mohou být upřednostňovány jen tím člověkem, který je esteticky zaměřen a jehož tělo je pěstěné. Takový člověk se také bude pořádně, tedy čistě a upraveně oblékat.Vážíš-li si sám sebe, tím, že vědomě žiješ, potom dbáš také na to, co myslíš, kontroluješ svou řeč a jsi si vždy vědom toho, že svým pociťováním, myšlením, mluvením a jednáním a také se svými přáními a vášněmi utváříš svůj vlastní obraz, kterým působíš na své bližní.
    Proč se vlastně každý věk přestrojuje? Protože člověk zřídka žije v přítomnosti a využívá svých dnů a hodin. Kdo na jaře svého života nevyužije dny jara tím, že si nevytvoří vnitřní hodnoty, kdo tedy neusiluje o vyšší morálku a nepodrobí se jí, ten ztratí sám sebe a odcizí se sám sobě.
    Tak proplýtvá takový člověk své životní obsahy, které si přinesl na tento svět, neustálým přemýšlením nad tím, co chce, co právě nemá a asi nikdy mít nebude. Potom se eventuálně upne na televizi, aby si s nějakým hercem pomyslně vyměnil roli, protože chce být takovým, jak tento také jenom hraje. Nebo hledá své “vyléčení” v počítači tím, že se probírá internetem, aby zjistil, co všechno svět nabízí a kam se může vmísit, aby napodobil to, co leží v jeho světě potřeb a přání. Dodatečně změní svůj zevnějšek, eventuálně oblečením a přehnaným chováním.
    Protože tedy málo lidí vědomě žije své životní úseky, protože jich málo překoná a splní to, co pro ně leží v energii dne, tak se stále snaží něco dohonit, co je již dávno minulostí. Protože to nechtějí uznat, jsou toho názoru, že když se přestrojí, tak mohou ještě něco dohnat.
    Milí mladí, chcete tedy také cvrlikat tak, jako staří generaci za generací zpívali a zpívají? Nebo chcete svůj život vzít do vlastních rukou, tím že se podrobíte morálce a osvojíte si vyšší eticko-morální hodnoty? Potom necvrlikáte tak, jako staří zpívali. Skrze vás a nakonec s pomocí Ducha Božího vznikne potom hodnotná křesťanská společnost, která je pro život, jenž se ukazuje každým dnem znovu a také je pro život přírodních říší. Z toho plyne jednota se všemi pozitivními silami nekonečnosti a rovnoměrnost mezi lidmi. Potom zmizí nadměrné bohatství a žalostná chudoba.

    Pozorujeme-li naši dnešní společnost, se kterou jsou svázáni také rodiče, s ohledem na božské zákonitosti a zákonitý průběh v přírodě, potom nalezneme do sebe uzavřenou společnost lidí, kteří mají názorových suverénů a stejnomyšlenkářů, takzvaných dospělých, kteří se ale nikdy nestanou dospělými, protože také oni jsou napodobitelé a klauni, aby jakžtakž zůstali “společensky způsobilí”. Vybočí-li mladistvý z “mezí”, vymaní-li se z tohoto nehybného mechanismu, pak kroutí společnost jen hlavou a mnohý se dívá spatra pohrdavě na toho, který má například zvláštní sestřih vlasů nebo pestré vlasy, staré oblečení 70.let, uhozené kalhoty, plátěnky aj. Co však za tím vězí, na to se sotva ptají ti, kdo jsou propadlí společnosti, protože oni nejsou, jak bylo zmíněno, u obrazu přírody, ve svém cyklickém životním období, ve své realitě, ale v převlečení.
    Ruku na srdce, milí mladí: Ještě nejste zralí, pravě tak málo jako dospělí propadlí společnosti. Proto se hádá mládí a stáří kvůli rozdílným názorům a představám. Tak mnohý mladý člověk, který jako mladistvý rebeloval proti společnosti a proti jejím propadlíkům, se stal zhruba ve 30 letech konformistou a oportunistou, nechal se svázat se společností, s jejími pravidly hry a do její klamné morálky a stal se jedním z nich, který se potom také honil a honí za uznáním, úspěchem, za mocí a penězi. Pročpak vlastně?
    Analyzujeme-li přání mládeže, která většinou z důvodu chybějících zkušeností nejsou vyvážená, ale spíše fantazijní, potom poznáváme, že mládež by chtěla mnohé změnit, ale nemá žádné zkušenosti, jak by to mohlo probíhat. Také mnoho rodičů a mnoho “uchazečů” o společnost s jejich trendem směrem nahoru nemůže dnes mládež poučit, protože sami u sebe nepoznali životní kvality, které upevňují společnost a také ji kvalitně vytvářejí a které jsou potřebné pro společné blaho ve všech životních oblastech. Každý z propadlíků společnosti chce jen pro sebe, podle principu: “Vše jen pro mě - ten druhý je mi nakonec lhostejný”.
    Ačkoliv se v naší společnosti mnoho hovoří o práci s mládeží a o pomoci pro ni a ohledně toho se také snad mnohé dělá, tak přeci jen chybí základ, na kterém by mladiství mohli stavět. Vyplatilo by se například naučit se rozumět mladým lidem a jejich podstatným rysům. Vyplatilo by se dopracovat se toho, proč mladí hubují, kvůli čemu oponují vnějším chováním. Vyplatilo by se pochopit, proč se mladý člověk sjednocuje s mladými a proč se později, kolem 30 let, nechá zařadit do této zdánlivě vševládnoucí ego-společnosti, proč se vzdá svých ideálů a hodnot jako rovnost a svoboda, které si na začátku předsevzal a proč se zúčastní tisíciletého “módního trendu”: “Já! Já! Já!” Všechno jenom pro mě!”

    Mnoho mladých lidí věří na reinkarnaci a uvědomují si, že různorodé podstatné rysy člověka jsou zděděné nebo přinesené záznamy z předešlých inkarnací. Každý si přináší jiné přespříliš lidské atributy do tohoto pozemského života. Co je u člověka v přespříliš lidských podstatných rysech aktivní, to formuje jak dospělého tak i mladistvého.
    Mladiství i dospělí lidé se podrobují - jeden více, druhý méně - vnější shodnosti. Každý je toho názoru, že jeho společenské měřítko hodnot slouží účelu společnosti. Podíváme-li se za mechanismus shodnosti, potom cítíme, o co jde. Buď člověk chce, když je to možné, velký díl z koláče společnosti, nebo chce něčím být, nebo si chce ponechat své postavení a případně ho ještě budovat. Propadlík společnosti si zřídka položí otázku, zda to, oč usiluje, je morální nebo nemorální. Tak mnohý myslí: To je jedno, jak to je, zda stejnost nebo ne, “důležité je, aby ten díl ze společenského koláče byl co možná největší”.
    Kdybych byla dnes mladá a měla bych tento náhled a současně bych měla vědění o duchovních, vyšších eticko-morálních hodnotách, pak bych se jistě snažila naučit se rozumět bližnímu, přijmout ho, místo abych ho negativně hodnotila, nepovyšovala bych se, ale stála bych na jeho straně, to znamená, chtěla bych pro něho dobro a byla bych vůči němu tolerantní. To je již v Kázání na hoře: Co chceš, aby ti druzí činili, to čiň nejdříve ty jim. Trend napodobování bych potom jistě vypustila a chovala a oblékala bych se tak, jak mi to říkají ušlechtilé morální a etické hodnoty. Podle mého dnešního duchovního vědení - “Stejné přitahuje stále znovu to stejné” - bych si uvědomovala, že najdu přátele, kteří usilují o to stejné a podobné.
    Jedině ve vědomí a v plnění božských zákonitostí může mládež vybudovat eticko-morálně hodnotnou společnost, která nejen že pěstuje vysoké myšlenky o společném blahu a vede o něm hezké řeči, ale společné blaho také pro všechny aktivně podporuje, což znamená, že by nesměly existovat vryté rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Takový mladý člověk, který si vypracuje své vnitřní hodnoty, jež jsou v každém člověku, se potom, až mu bude 30 let, také nezařadí do davu, tedy nenechá se svázat s ego-společností, s jejími mocenskými nároky a s jejími myšlenkami na zámožnost.
    Podívejme se krátce ještě na přírodu. Jaro je mládí. Žádný list a také žádná květina se z vlastního popudu neobarví. Jsou krásné takové jaké jsou. Žádné zvíře si nenechá obarvit srst nebo se jiným způsobem měnit. Je takové, jaké je a tak je to krásné. Obléká-li se mladý člověk tak, jak to odpovídá jeho typu a také podle svých vybudovaných vnitřních hodnot, potom projevuje své mladistvé ctnosti a charakterové hodnoty. Léto, zralost a také již začínající doba sklizně potom symbolizují člověka, který disponuje kvalitami a schopnostmi, tedy výraznými odbornými hodnotami, které si osvojil pílí a vytrvalostí, ale také smyslem pro to společné a také tím, že uznává a váží si etických a morálních kategorií. Takoví lidé jsou aktivní v zaměstnání a přinesou plody a nebudou myslet jen na sebe, ale také na blaho pro všechny. Jsou bohatí vnitřními zkušenostmi a mají dobré charakterové vlastnosti. Dávají přednost pravému obecnému blahu před nadměrnou zámožností. Tito lidé také nejen o společném blahu mluví, ale také něco dělají pro to, aby se všem lidem vedlo dalekosáhle dobře, stejně jako se snaží o to, aby sloužili společnému blahu a byli mu kvalitně prospěšní.
    Každý z nás ví: Kdo škodí společnému blahu, ten škodí sám sobě; postupně se uzavírá před rozvojem společného blaha a buduje jen své vlastní blaho. Tak agituje dnešní společnost. Jak je nyní vidět, nemá tato společnost žádnou stálost. Jestliže chceme vysoce eticko-morální společnost, pak by se měla vyvinout z mládeže, která nejen rebeluje, staví se na odiv pestrými vlasy, piercingem, oblečením 70. let a značkami, které každý “musí” mít, uhozenými kalhotami a plátěnkami, ale která rozvíjí vnitřní, tedy nejvyšší hodnoty, které jsou zárukou mravně rozvinuté společnosti.
    Ta podporuje smysl pro společné blaho pro všechny lidi, kteří v pravém společném blahu chtějí myslet a jednat a rozvíjet kvalitní schopnosti v rodině i v zaměstnání.

    Mladistvý:

    Nyní je mi mnohé jasné! Demonstracemi “My to chceme jinak” a rebelováním nemůžeme vytvořit žádný lepší svět a nakonec je to na každém jednotlivci, co ze svého života udělá. Nikdo se nemůže změnit namísto druhého, nikdo nemůže svým bližním vnutit dobré smýšlení nebo vyšší etické a morální hodnoty.
    Gábi, ty hovoříš o konfrontaci rebelující mládeže se společností. Ale jsou to také často naši rodiče, se kterými se neshodneme ve zcela osobních věcech. Myslíme si, že oni často reagují jednoduše “jakoby je na nože brali” a tváří se nepřístupně.

    Zde bych chtěla na vás mladé ještě jednou apelovat, abyste pro své rodiče, eventuálně i pro své prarodiče měli porozumění. Jak často slyšíme od mladých lidí: “Moji rodiče se tváří nepřístupně. Jsou divní. Jsou nekompetentní, co se týče dnešní mládeže”. Dočetla jsem se v lexikonu, co znamená “divní” (německy: schrullig - pozn. překladatele). Stojí tam že “schrullig” znamená: “mající podivující, úsměvně působící návyky, nebo mající principy, na kterých svéhlavě lpí; podivný, pošetilý, trochu zvláštní, pomatený."
    Kdybyste se vy, dnešní blahobytná generace, mohli porovnat s dřívější generací, pak byste měli pro své rodiče a eventuálně i pro prarodiče více porozumění, neboť v minulých generacích, ve kterých byli vaši rodiče a prarodiče v pubertě, byly zcela jiné životní zvyklosti. Nemůžete hodit všechny rodiče nebo prarodiče do jednoho pytle “divní”. Právě v době prarodičů existovala závazná přísná etiketa, ta se měla dodržovat a každý to tak měl dělat. Neexistovalo pro mladé lidi žádné Když a Ale. Existovalo “dělá se to” a “nedělá se to”, také vzhledem k často vysoce stanoveným pravidlům stolování nebo chování v nějaké společnosti, která si vymiňovala, případně nastolovala, nějaké zvláštní způsoby projevu. Pro děti bylo mnohé předepsáno. Chlapec musel v některých případech, když zdravil dospělé a někdy i když zdravil lidi stejného věku, dělat poklonu, děvče pukrle. Pro neděli byly určeny šaty a boty, které se nesměly nosit v pracovních dnech. Tehdejší rodiče přísně bděli nad svými dětmi, s kým se stýkaly a aby nepěstovaly žádné předmanželské vztahy.
    Děti a ještě i mladí měli většinou málo osobní svobody. Měli být všeobecně poslušní a hodní, tedy přizpůsobiví. Život od dětství do dospělosti byl značně protkán přísností, strnulými předpisy a zákazy, aby se děti před příbuznými a přáteli skvěly jako parádní příklad.
    Rodiče tehdejší generace nebyli vždy sami tak bezúhonní, jak vychovávali své děti. Co si tajně dopřávali, často svým dětem zakazovali, ty měly samozřejmě poslouchat a to také dalekosáhle činily. Výchovu dětí často odvozovali ze svého vlastního chování.
    U vašich rodičů to již většinou nebylo tak doslova přesné a upjaté, jako tomu bylo u prarodičů. Ale i oni dostávali - jak vy byste řekli - zatuchlý nádech minulé generace. Chování vašich prarodičů nebo také rodičů, tedy nemůžete globálně označit jako “divné”. Ukazuje to formování dřívější výchovou, ze které se také určitě mnohý bývalý mladistvý vymanil - k hrůze příslušníků rodiny, kterým byla “černá ovce" v jejich rodině trapnou záležitostí. Jistě můžou prarodiče i rodiče také vyprávět o tom, jak tu a tam dělali svévolně to, co by neměli dělat, jak osnovali kousky a ještě mnohé jiné. To zůstalo ale v tehdejší měšťácké společnosti výjimkou.
    Vy mladí jste se narodili do vysokého rozkvětu, do takzvaného hospodářského zázraku, do společnosti, která do značné míry ztratila podstatné eticko-morální zásady - o etiketě a zvláštním chování nechci ani mluvit. Vaši rodiče sice do tohoto hospodářského zázraku vrostli, ale dostala se jim výchova ještě od jejich rodičů, jejichž normy je formovaly rozhodujícím způsobem. Programy chování, které se vryly v dětství a mládí, často ještě působí více či méně po celý pozemský život. Mnozí ze starší generace nemůžou pochopit dnešní chování mládeže, která díky hospodářskému zázraku udělala obrovský generační skok, protože je v nich stále ještě živý obraz výchovy z dětství a z mládí. Z tohoto aspektu často nyní vychovávají své děti a působí na vás mladé prostředky a normami z dřívějška.
    Považují-li mnozí z vás rodiče za nekompetentní ohledně dnešní mládeže, potom bych chtěla, abyste uvážili, zda by třeba nemohlo jít o nedostatek zkušeností. Vaši rodiče se nevyznají ve vašem životním stylu, protože dříve bylo “vše jiné”. V mnohém ohledu vám nemůžou rozumět, protože mnohdy nemají žádné zkušenosti v tom, co pro vás v této kvetoucí generaci je samozřejmé. Protože jsou díky tomuto generačnímu skoku nejistí ve výchově svých dětí, reagují chvílemi prudce nebo dokonce zastarale, právě z hlediska vzpomínek a zkušeností svých dětských a mladistvých let.
    Jaké by to bylo, kdybyste vy mladí o tom hovořili a představili si, že vaši rodiče nevyrůstali tedy jako vy v blahobytné společnosti? Mluvte, jestliže chcete, také o tom, že vaši prarodiče a rodiče museli ve svých dětských a mladistvých letech zažít přehnaně přísnou a předepsanou výchovu, takže z ní také tu a tam tajně unikali. Potom dělali věci, které nebyly vždy neškodné a bezpečné, což by jejich rodičům určitě činilo muka, kdyby se o tom bývali dověděli. Také tyto vzpomínky a zkušenosti z úniku před autoritativní výchovou v jejich mládí spolupůsobí ve vaší výchově, ve skryté starosti, že byste to mohli dělat také tak jako oni tehdy. Strach a obava rodičů vyvěrá často také ze snahy ochránit vás před újmou. Také vaše jízda autem a na motorce, která je tu a tam více uháněním, dává vašim rodičům podnět k zneklidnění. Starají se o vaše blaho a o váš život.
    Někteří rodiče, hledíce zpět, litují, že jejich mládí bylo zastíněno mentorováním, nátlakem, donucováním k poslušnosti, omezeními, zákazy, tedy autoritativním nátlakem. Mají radost z toho, že již nemusí to stejné připisovat svým dospívajícím synům a dcerám. Jiní zase závidí mládeži její svobodu a volnost.
    Těmito svými slovy bych chtěla ve vás vzbudit porozumění pro vaše rodiče. Možná, že se v rozhovorech mezi mladými lidmi a s vašimi rodiči naučíte svým rodičům také rozumět. Potom byste eventuálně mohli pochopit a zažít, proč jsou takoví, jak tedy někdy reagují. Poctivá snaha na obou stranách, především také z vaší strany, ze strany mladých lidí, s vaším světem představ, by odstranila mnohé posuzování, jako např. “podivnost” a “nekompetentnost”a mohla by pomoci, abyste viděli vás a vaše rodiče takovými, jakými jste: mladšími a staršími sourozenci /bratry a sestrami/, kteří jdou společně tímto pozemským životem a jsou spojeni skrze mnoho pozitivního.
    Jsou-li potom vaši rodiče v podzimu života a vy jste dospělí, zaměstnaní, a máte již eventuálně sami rodinu, potom mnohý z vašich rodičů řekne: Kdybych byl jen býval tak prudce nereagoval v té době, když byl můj syn nebo moje dcera v pubertě; kdybych byl býval to či ono neřekl nebo dokonce k tomu nenutil. Při pohledu zpět tedy také mnohý dospělý poznává: Sotva to mohlo probíhat jinak, než jak to proběhlo. Byl jsem tehdy prostě takový a děti byly také prostě takové. Možná, že si tak mnohý rodič tiše říká: Nakonec byly podobné, jako jsem byl já.

    Necháme si to jednou projít hlavou a budeme o tom mluvit.
    Další otázka: Když se podíváme na média, točí se všechno ve všedním dni, podle nás mladých, kolem “sexu, drog a rokenrolu”. Sice se na mnohém více či méně spolupodílíme, aniž bychom o tom mnoho přemýšleli, příležitostně z toho také máme, pokud se nás týče, pořádnou legraci, když si jednou “povyrazíme”. Jak poznáme, co je pro nás správné ?

    Mluvili jsme již o naší společnosti, která se, jak jsem se o tom krátce zmínila, vzdálila od etických a morálních norem. Pročpak tomu tak je? Kdo přemýšlí delší dobu o naší dnešní společnosti, o tom celém pro a proti lidstva, o extrémním vývoji ve výzkumu a v technologii, o rozličných aktivitách masmédií, o všech těch vybočeních jako je sex, drogy a “rokenrol”, o dělání peněz, vraždách a sexuálních zločinech aj. a kdo si to osvětlí učením Ježíše, Krista a vidí, jak jsou mladí lidé vydáni tomu všemu napospas a zataženi do toho, ten dojde k poznání, že mládež minulých generací neměla žádný vzor. Generaci za generací se jednotlivci orientovali na dav a dav se orientoval na boháče. Mnozí bohatí žili a žijí nevázaným životem, poznamenaným penězi a mocí, podobně jak se to ukázalo před zánikem takzvaných vysokých kultur.
    Kdo říká slova “ Já jsem křesťan” nebo dokonce “Já jsem křesťanská vrchnost, jako kardinál, biskup, farář, kněz” atd., ten by také měl být vzorem nebo přinejmenším dobrým příkladem v plnění křesťanského učení, učení Ježíše Nazaretského. Protože ale sama většina církevní vrchnosti nenásleduje duchovně-etické základní hodnoty, které nás učil Ježíš Nazaretský, ale učinila ze své takzvané křesťanské církve mocenskou strukturu a zbytečnost, jež skrývá mnohé církevní ústupky bohatým, ztratili takzvaní pastýři duší možnost prohlédnout křesťanské normy, kterým nás učil Ježíš Nazaretský. A tak ztratila také jejich stáda - jejich následovníci, ať se již nazývají protestanti či katolíci, spojení k těmto normám. Naše současná společnost se dostala na nižší úroveň, než byla úroveň dřívějších “vysokých kultur” v době jejich úpadku, aby zanikla jako kdysi Řím a Babylón.
    Když nemá člověk již žádné eticko-morální hodnoty, je-li jeho základní potřebou moc, uznání, bohatství, sexuální uspokojení těla, přejídání, pijáctví, konzumace drog, potom také značně ztrácí pocit pro to, co je správné a co ne.

    A propó pocit: Když se zeptáš lidí hladovějících po společnosti, co je to pocit, pak ti možná odpovědí: Pocit je nemoderní. Musí se vypnout, aby se mohlo nerušeně užívat života. Právě pocit - nezaměňovat se sentimentalitou - je cenný dar; je to váha našeho svědomí, na které můžeme vážit, co je správné a nesprávné.
    Kdo pocit vypne, pro toho je vše po právu: Zda má každý týden dva nebo tři různé partnery, zda cizoložství nebo ne, zda jiní kvůli němu musí strádat, trpět nebo dokonce zahynout - důležité je, že droga naladí, zda se jmenuje sex, přejídání, pijáctví, moc, násilí, chtivost peněz, lež a podvod nebo správná dávka omamného prostředku. Pozorujeme-li masmédia, filmy a televizi s trochou odstupu, pak poznáme, že se to většinou točí kolem vraždy, podvodu, lásky a sexu. Proč naše společnost eticky a morálně nemá žádnou úroveň? Protože každý jednotlivec ve společnosti myslí jen na sebe nebo na svůj spolek víry nebo na svou stranu, na svůj kapitál, na svůj požitek a na svůj majetek. Tedy vše jen pro osobní blaho.
    Jak se bližní asi cítí a jak mu je, to je tomuto člověku úplně jedno - zda bližní vystačí se svým nepatrným jměním; jak se vede té ženě či tomu muži, kteří tu jsou sami se svými dětmi, protože partner vstoupil do jiného milostného poměru; jak se vede mladým lidem, kteří trpí pod vlivem drog; jak se vede rodině, která musela opustit dům i vesnici, protože již nemohla platit nájem; jak se vede nezaměstnanému a sociálně slabému ... Každý je každému lhostejný, hlavní věc, když je člověk sám na “správné” straně, totiž na straně pachatele a ne na straně oběti. I když politici mluví sociálně, ten, kdo je sociálním případem, trpí stále více mezi těmi, kterým je “sociálně přáno”.
    Ježíš, Kristus, nás učil – a to by měly také žít a učit domnělé vzory, jako jsou kardinálové, biskupové, faráři a kněží -: Poznej své chybné jednání, své hříchy, lituj jich a pros o odpuštění. Odpusť také svému bližnímu, který na tobě zhřešil. Naprav opět chybné chování, jestliže to je ještě možné a již to hříšné dále nedělej. Kdo věří v Ježíše, ten se toho bude postupně držet a jako křesťan si bude vědom toho, že má své chybné chování očistit. K tomu patří všechny vášně, včetně sexualní náruživosti.
    Nevázaná sexualita, zneužívání dětí, násilí, krádež, závislost na drogách stále více ukazují na to, že se člověk ještě nevypořádal se svými problémy. Každá duše pěstovala v minulých inkarnacích, tedy jako člověk, v nějakém jiném pozemském průběhu života, více či méně takové a podobné výstřednosti - v myšlenkách, v přáních nebo v činech - a když to na oněch světech neočistila, vzala si to opět s sebou do tohoto pozemského života. Místo aby tyto výplody, tyto ego-náruživosti, nyní podle učení Ježíše Nazaretského poznala od kořene a očistila, tedy již je nadále nedělala, jsou tyto nejen dále pěstovány, ale mnohdy vyžívány až k nestřídmosti.
    Jsou-li tyto zvrhlosti pěstovány jednak v myšlenkových obrazech a jednak i různým jiným způsobem - také na objektu -, potom vznikají programy náruživostí, které z člověka učiní člověka bez pocitů a tak bez svědomí, který je řízený vášněmi. Své pudy realizuje různorodým způsobem, ať je to lačnost po penězích, hlad po moci, sklon k pornografii, extrémní sexualita, tíhnutí k zneužívání dětí, tedy všechny ty zvrhlosti, které společnost ženou do záhuby.

    Napadá mě otázka: Co je normální, co je náruživost? Kde je tu hranice? Jak se pozná, o co jde u jednotlivce? Popíšeš to prosím tě přesněji?

    Co jsou programy vášní? Začněme například u normální sexuality, při zcela normální skleničce vína, u denní dávky jedné, dvou, tří, čtyř, pěti cigaret. Nastanou-li nám v podniku, mezi přáteli nebo v rodině větší či menší potíže a nevyřešíme-li je, potom jimi stále znovu a znovu pohybujeme v myšlenkách. Tím se zvětší energetický potenciál “potíže”. Stane se to problémem, který námi nejen pohybuje, ale den za dnem nás myšlenkově uvězňuje. Protože o tom nemluvíme, abychom to vyřešili, vyrůstá to současně z našeho podvědomí, takže následuje obrovský tlak na nadvědomí (nadvědomím rozumíme povrchní vědomí-pozn.překladatele).
    My myslíme a myslíme. Tyto myšlenky krouží stále znovu kolem této problematiky. Tlak se stále zvětšuje a naráží nyní na naše normální životní zvyklosti. Náhle to místo tří cigaret bude deset cigaret. Normální tělesnost začne naléhat a hledá si sexuální objekt. Člověk, který je pod tímto tlakem, se nyní chce uvolnit, současně vybít. Dosud pil jen dvě skleničky vína nebo jednu, dvě sklenice piva za den. Nyní sáhne k láhvi vína, eventuálně k silnějším alkoholickým nápojům, nebo to musí být denně více láhví piva.
    Zesílí-li se problém a je z toho více problémů, které například pocházejí ze zaměstnání a šíří se do rodiny nebo pocházejí z rodiny a šíří se do zaměstnání, nebo pocházejí z kruhu přátel a šíří se do zaměstnání i do rodiny, potom se tlak stále více zesiluje. Dotyčný člověk se od toho chce osvobodit. Místo aby šel ke kořenům toho zlého, které leží v zaměstnání, v rodině nebo v kruhu přátel, uvolní se krátkodobě od tohoto pole napětí tím, že se ukonejší zvýšeným konsumem tabáku, stále častější sexualitou, alkoholem. Tímto způsobem potom vznikají programy chutí a vášní, které v důsledku dlouhotrvajícího pohybování zakořenily v podvědomí, ale i v duši dotyčného člověka.
    Je-li podvědomí tak dalece naplněné, že ovládá nadvědomí, tedy stalo se autonomním, potom se programy chutí a vášní stanou současně pudovými. Člověk je potom hnán, aby vášně více a více stupňoval. To jde často tak daleko, že již sotva může těmto neřestem zamezit. Dalšími nevázanostmi pak mohou být krádeže, drogy, brutalita, používání násilí vůči dětem nebo v sexualitě a mnoho jiného.
    Co začalo v malém - s jednou potíží, - kterou by bylo možné eventuálně na začátku lehce vyřešit, kdyby člověk o tom mluvil a získal tak jasno o svém podílu, kdyby byl býval nalezl kořeny a očistil je - to se nyní stalo téměř lavinou, která ho zavalí a donutí ho k jednání pod tlakem.
    Jak často slyšíme: “Jednou nic neznamená”. Ale jednou již může znamenat mnoho, tehdy, když pěstujeme vášně v myšlenkách a v myšlenkových obrazech tak dlouho, až to nakonec silně propukne, člověka to přemůže, takže ztratí nad sebou kontrolu. Božský svět nám dal jednu pomoc, aby se naše přání nestala žádostmi a chorobnými návyky. Učí nás neoddávat se přáním, také ne v myšlenkách a v myšlenkových obrazech, ale analyzovat je: Odkud přichází ten tlak a naléhání? Jaký základ mají problémy rodinné, společenské, pracovní nebo školní? Které osobní slabosti jednotlivce a v jaké míře jsou jejich základem? Měli bychom se ptát, co tím získáme, když připustíme, aby se vášně staly chorobnými návyky tím, že se jim stále znovu a znovu oddáváme.

    Božský svět nás neučí bojovat proti představě nebo skutečné realizaci přání, žádostí a vášní, ale učí nás dopátrat se příčin, kořene, tohoto mnohdy zvrhlého chování a také je odstranit. Upozorňuje nás, že přehnanou sexualitu, nestřídmost v jídle, pijáctví a drogy a všechny ostatní sklony k živelnosti nemáme brát jako dané nám osudem a s nimi žít. Mnohem více naopak připomíná, že bychom to měli v hlavě zvážit před tlakem k provedení, tedy než se stane přání chorobným návykem - neboť zlo je nejprve v hlavě, tedy v povrchním vědomí (v nadvědomí). Měli bychom si tedy uvědomit, kam nás to žene a k čemu je nám to dobré.
    Neměli bychom tedy těmto nutkajícím přáním a žádostem vyhovět a tak je nechat, aby se udály, ale dopátrat se kořenů, abychom je odstranili. To by v nás mělo proběhnout v našich myšlenkách a tedy obrazně.
    Jestliže jsme svou situaci osvítili a zvážili, a jestliže jsme poznali něco z toho, jaké slabosti a špatné chování je základem našich zvláštních sklonů, jestliže jsme podle okolností také zpozorovali, kde jsme se eventuálně provinili nebo jsme z naší strany ještě neodpustili a jestliže jsme to očistili, potom z toho vyplyne poznání, jak chceme místo toho od nynějška jednat. Z rozhodnutí k již ne-dělání a ne-provedení extrémních přání vyplývají předsevzetí k etickému a morálnímu jednání, která, když je opakovaně myslíme a přisvědčujeme jim, se budují a zesilují a vcházejí stále více a více do našeho podvědomí. To pak způsobuje, že tělo přijímá stále více pozitivních budujících sil; potom zmizí eventuálně již existující ráz toho hříšného. Tak se člověk může osvobodit od svých vášní.
    Kdo vyhoví svým programům chutí a vášní, stále znovu a znovu je provádí, ten zadává tyto mechanismy do svého podvědomí. Časem se potom v podvědomí stanou současně automatickým, autonomním řízením těla. Člověk pak již téměř nemyslí a jen nechává, aby se to stalo, protože pocit, který váží a měří, svědomí, je vyřazen. Takový člověk potom jedná pod tlakem.
    Měli bychom se tedy snažit, to znamená být bdělými, abychom se takovými a podobnými myšlenkami - přáními a vášněmi - příliš dlouho nezabývali v rozumu, tedy v nadvědomí (povrchním vědomí) tím, že myslíme a myslíme, přejeme si a přejeme si a mnohé si v obrazech představujeme.

    My víme, že všechny děje až k pudovému jednání začínají nejprve v hlavě, to znamená v nadvědomí. Člověk bude například podnícen odpovídajícími televizními programy nebo videem nebo jinými smyslovými vjemy, aby myslel určité obsahy, což znamená, že tu musí existovat stejné nebo podobné s sebou přinesené vlohy. Pohybuje-li nyní člověk v sobě těmito nebezpečnými protizákonnými pocity a myšlenkami a připustí, aby v něm získaly prostor, potom přijme podvědomí tyto energie, které potom odpovídajícně řídí tělesné funkce. Jestliže se zesiluje tento energetický komplex tím, že se člověk stále znovu zaměstnává těmito pocity, myšlenkami, obrazy se svými přáními, potom tento komplex získává pomalu stále více a více moci nad člověkem a nakonec dojde k autonomnímu řízení podvědomím. Člověka to nutí k provedení, aniž by to mohl ještě kontrolovat z nadvědomí.
    Slyšíme stále znovu, že pudově jednající člověk je odsouzen a roky nebo desetiletí vězněn. Milý Martine, myslíš, že se tím jeho podvědomí vyprázdní? Myslíš si, že se pudově jednající člověk tímto způsobem vyléčí, to znamená, že vybuduje efektivní pozitivní způsob života, tedy dosáhne etických a morálních hodnot? Protože se ve vězení nadále setkává v televizi se svými programy chutí a s pudovými programy, které ho nepřetržitě dráždí, bude potom vyléčen, až ho po letech či desetiletích propustí z vězení a nebo je třeba se obávat, že bude dělat opět to stejné či podobné? Vězení může být nutným opatřením, ale bez cíleného působení na nadvědomí a podvědomí, tak aby tyto autonomní programy byly odstraněny, nalezne pudově jednající člověk zřídkakdy vyléčení.

    Ty jsi říkal: “Představuju si svůj život jinak a předsevzal jsem si něco zcela jiného”. Tím oslovuješ vyšší životní cíl, jenž sis vytyčil. Jasný cíl s odpovídajícími obsahy je podstatný, když usilujeme o vývoj k vyššímu cíli, k člověku s charakterem, s vnitřními hodnotami. Jen když si předsevezmeme jasný cíl, na který se orientujeme, bude možná vědomá evoluce, vyšší vývoj.

    Ale nyní zpět k našemu tématu. Mluvil jsi o “drogách a rokenrolu”. Zde mám k tobě jednu otázku: Pročpak ne jednou jen rokenrol - bez drog? Proč užívá tolik mladých lidí drogy? Protože mnozí z nich již nejsou pány svých přání, myšlenek, vášní, nebo protože jsou naší společností nesmírně zklamáni, když nemůžou své představy a svá přání uplatnit. Jedni se omamují drogami, až jsou na nich závislí, druzí si zase opatří zbraně k mlácení a svévolně bijí kolem sebe. Všechno má ale nějakou příčinu.
    Mladí lidé by potřebovali být v naší společnosti náležitě přijati. Ta je ale sama se sebou tak zaměstnána, že mladým lidem pouze nařizuje a neudělá si čas, aby se jim naučila porozumět. Představy a názory mladých lidí - a to mi jistě potvrdíš - jsou mnohdy nereálné. Tím však není řečeno, že by společnost měla toto nevykvašené naléhání jednoduše odmítnout. Ve všem je zrnko pravdy nebo zrnko smysluplného naplnění. Představy a názory mladých lidí by měly být poznány ve své základní hodnotě, tedy mělo by se vypracovat jejich smysluplné naplnění. Abychom mládeži porozuměli, měli bychom ji podporovat v tom, aby zesílila své pozitivní aspekty a hodnoty a stavěla na nich. A tak by se z toho, co je naléháním mladých lidí, rozvíjelo to dobré, konstruktivní, prospěšné a oni by se podle smysluplné hodnoty svých představ a názorů postupně začlenili do dobré společnosti s etickými a morálními hodnotami.
    Ptáš se mě, jak můžeme poznat, co vyžadují eticko-morální hodnoty.
    Zeptala bych se: Co je podstatné pro to, abychom mohli vést hodnotný etický, morální život? Nejprve by bylo důležité se zeptat sám sebe: Co vlastně vůbec chci? Chci být jiný, než je dav? Nebo chci být na davu závislým, chci dopustit, aby mnou bylo vláčeno, aniž bych si uvědomil, ke kterému stádu patřím?
    Chceš-li usilovat o vyšší eticko-morální hodnoty, potom bys měl to, co tebou momentálně hýbe, promyslet v hlavě, tedy rozumem, současně to nechat pro sebe odehrát v myšlenkách s otázkou: Co mi to přinese? Chci se ztratit v bezhlavě ženoucím se a hnaném davu “společnost”? Chci tedy plavat s proudem doby, s proudem “svět” a s tím světským, abych eventuálně těžil z trosečnického zboží, jež bude naplaveno na břeh? Nebo se chci stát či být nezávislým člověkem pevného charakteru, který je schopen se stát, díky budování svých vnitřních nesobeckých - též nezištných - hodnot, skálou v rozbouřených vlnách masové společnosti? Chci si tedy již dnes předsevzít vyšší společenské normy a tak se stát či být člověkem, který může vědomě říci: Co je v dnešní společnosti běžné, neodpovídá mým měřítkům hodnot?
    To neznamená, že bys měl potlačit to, co na tebe naléhá - ať je to sex, drogy nebo rokenrol nebo škatulkující “maškarády”, “trendy”, o kterých jsi mluvil. To by bylo chybné. Co potlačíme, to není zrušené, nýbrž je to jenom odsunuté. V nějaké slabé hodině to přijde a přepadne nás to stejně jako u nějaké epidemie. Jsme potom chorobně vášniví a opratě našeho pozemského bytí nám vyklouznou z ruky. Mohu ti jenom poradit, abys odboural to, co na tebe naléhá, křesťanské učení říká: to hříšné; mohli bychom také říci: to přespříliš lidské, slabosti, chyby, chybná stanoviska, chybné chování, tedy nalezl kořeny nátlaku a návalu přání, abys tyto kořeny potom odstranil.
    Nevyplatí se tedy říci všemu tomu, co se z vášní objeví, jednoduše ne, ale vyplatí se předsevzít si to rozhodné ano pro vyšší etické hodnoty, pro skutečný křesťanský život, který odpovídá učení Ježíše, Krista. Přitom ti pomůže Kristův Boží duch, který je v každém člověku. Pomůže ti tehdy, když ty to chceš, neboť pro křesťanský život stojí psáno: Pros a bude ti dáno; hledej a ty najdeš; klepej a bude ti otevřeno. Potom dostaneš pomoc, abys to přespříliš lidské postupně rozložil a vybudoval křesťanský život s jeho vyššími eticko-morálními normami. Poté již nejsi hnán chtíčem, ale jsi člověkem pro křesťanskou společnost, která určitě přijde, neboť pád této ego-chtivé kultury je již předznamenán.
    Podle lidí se těžko můžeš orientovat, také ne podle církevních “hodnostářů”, kteří by vlastně měli být křesťanskými vzory. Jestliže chceš, orientuj se podle života Ježíše. Jeho život nebyl jednoduchý, také Ježíš měl své boje. Jak v nich vždy obstál, to si jistě můžeš přečíst v některé dobré duchovní knize.

    Gabrielo, to jsou odpovědi na naše otázky, se kterými můžeme něco začít.
    To s těmi duchovními hodnotami mě zajímá, o tom bych rád věděl víc. Jak vypadají konkrétně? Jak je můžeme jednotlivě vybudovat a upevnit atp.?
    A jak si můžu jako mladý člověk vypracovat vlastní resp. nové hodnoty, aniž bych se orientoval na dospělé?

    Ptáš se na vyšší eticko-morální hodnoty? Začněme s nejmenšími dávkami, abychom je potom posunovali stále výš.
    Snaž se naslouchat svým bližním a pokus se jim dát poctivou odpověď. V rozhovoru se neber tak důležitě. Nebuď člověkem, který si myslí, že ví všechno lépe než ostatní, ale přemýšlej, zda jsi otázkám skutečně dorostl a zda můžeš svou odpovědí pomoci a posloužit.
    Udržuj své tělo čisté. Snaž se nosit čistý a upravený oděv.
    Pozdrav své bližní s otevřenými myšlenkami a slovy a buď si vědom toho, že také ty bys chtěl být takto pozdraven: s upřímným a jasným obličejem.
    Jsi-li ve škole nebo v zaměstnání, potom nedělej žádné vtipy o svých učitelích nebo učitelkách nebo představených, také ne o svých spolužácích a kolegách. Chceš ty, aby si tě dobírali?
    Jez a pij slušně a uvědom si, že to, co si v pokrmech a nápojích bereš, je dar Stvořitele Jeho lidským dětem prostřednictvím matky Země. Zacházej se zvířaty, s rostlinami, ano s celou přírodou dobře, tedy podobně, jak bys chtěl, aby bylo zacházeno s tebou. Neboť všechny formy přírodních říší cítí a pociťují, protože v sobě nesou život, cítění a vnímání. Buď si vědom toho, že matka Země je dárkyně pro tvé fyzické tělo. Kdo má úctu sám k sobě a své tělo udržuje v čistotě, ten si také váží a cení matky Země. Nebude vědomě ubližovat ani zvířatům ani rostlinám. Bude si také vážit minerálů a nebude je těžit.
    Potkáš-li nějakého člověka, a znáš-li ho či je ti cizí, nehodnoť ho, neboť takový jaký momentálně je, je jeho současné vědomí; je to jeho individualita. Takový, jakým jednotlivec je, tak myslí a žije; takový je jeho osobní obraz, který kreslí svými myšlenkami a přáními. Tak se představuje tobě a svým bližním; tak se také obléká, tak zařízen je jeho byt; tak v něm žije a chová se v něm. Každý člověk je jiný než ten druhý. Nazýváme tu odlišnost stavem vědomí jednotlivce. Také ty jsi jiný než ten druhý - tvůj bližní. Ty máš svůj stav vědomí, on svůj. Který z obou je ten “správný”? Podle božského zákona žádný, protože každý staví na odiv více či méně své hříšné sklony, tedy to, co mu “přiléhá”, resp. čím trpí. Proto mluví, posuzuje a soudí každý jen ze svého chybného jednání a stává se tak vlastním soudcem. Ježíš k tomu řekl: “Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni; a jakým měřítkem měříte, bude vám měřeno”.
    Nevysílej ke svým bližním nenávistné a nízké myšlenky, neboť ty sám také nechceš, aby se druzí k tobě takto chovali.
    Nech svým bližním svobodu. Nenuť je dělat to, co ty chceš, nebo sám můžeš udělat.
    Pomoz svému bližnímu, jestliže poznáš, že potřebuje pomoc a prosí tě o ni. Avšak nepůsob při tom žádný rozruch, dělej to ve vší skromnosti a nežádej od něho ani poděkování.
    Nevnikej do svatyně, do sféry svého bližního tím, že bys ho chtěl změnit, aby byl takovým, jak ty si myslíš, že musí být. Změň sám sebe a získej úctu před svým životem, potom si také budeš vážit svých bližních.
    Poznáš-li nějakého přítele nebo přítelkyni, ptej se k jakému účelu? Je to za účelem sexuality, abys uspokojil svá dotírající přání? Potom se ptej, jaké by to bylo, kdybys byl ty takto zneužíván.
    Milý Martine, nové hodnoty, duchovní hodnoty - jak ty je nazýváš - jsou stále těmi prastarými hodnotami, které ukazují všechny božské spisy a které nás dalekosáhle učil a žil Ježíš, Kristus. Jsou to věčné božské zákonitosti pro tuto Zemi. Právě v Kázání na hoře nám dal Ježíš Nazaretský tak mnoho! Následujeme-li Jeho prosté učení, potom je nám ukázána cesta k vyššímu životu.
    Ježíš nás například učil: “Nesuďte, abyste nebyli souzeni”. Soudit znamená odsuzovat nebo odsoudit někoho jiného v myšlenkách nebo slovně, aniž by ten, kdo soudí, poznal svůj vlastní podíl. Jak často to znamená: “Já nemám vinu na té a oné situaci.” Nebo: “Já jsem nevinný”. Ježíš nás ale učil ohledně trámu a třísky něco jiného. Řekl: “Proč ale vidíš třísku v oku svého bratra a nevidíš trám ve svém oku? Nebo jak můžeš říct svému bratru: Stůj, já ti chci ze tvého oka vytáhnout třísku? A podívej se, ve tvém oku je trám. Ty pokrytče, vytáhni nejprve trám ze svého oka; potom uvidíš, jak vytáhnout třísku z oka tvého bratra”. Tím myslel, že v nějakém konfliktu není vinen jen jeden. Jestliže věříme v zákon setby a sklizně, příčiny a účinku, potom musí být základem nějaké hádky společná příčina dvou nebo více lidí, na čemž mají oba nebo všichni podíl. Hledá-li se jenom, jak přidělit vinu jen jednomu, tedy najít jednoho viníka, kde je potom ten, jenž tuto vinu vyvolal?
    Podle Ježíšova učení – viz trám a tříska - tu musí být vždycky dva nebo více lidí podílejících se na nějakém komplexu viny; nemůže existovat jen jeden viník. Chceme-li se vyvarovat spoluviny nebo chceme-li v nějakém procesu viny nechat vládnout spravedlnost, pak nám Ježíš ukazuje řešení, cestu, pro naše jednání: "Všechno, co jen chcete, co vám mají druzí učinit, to čiňte také vy jim!” Nebo jinak: Co nechceš, aby se ti dělo, to také nedělej jiným. Jistě nechceš, aby druzí o tobě soudili, aby tě odsuzovali, uráželi tě, omezovali, odmítali tě aj. Nechceš-li to, potom to také nedělej. Z toho vznikají šlechetné hodnoty, tedy prastaré hodnoty pro křesťanskou společnost.
    I když zákon setby a sklizně - zvaný též “zákon příčiny a účinku” – stojí v bibli, mnoho křesťanů ho odmítá. Kdo však chce být spoluviníkem v nějaké vině? Člověk pro sebe hledá vždy to nejlepší a zákon setby a sklizně zkrátka odstrčí. Také církevní instituce se vyhýbají této zákonitosti “Co člověk zasel, to bude sklízet” velkým obloukem. Proč asi? Kdyby uznaly tuto pravdu, pak by církevní hodnostáři byli stále na cestách, aby se u svých bližních omluvili za to minulé a také za to přítomné. Na tom poznáváš, v jaké kulturní fázi stojí naše společnost. Před kosmickým zákonem příčiny a účinku zavírá oči zvláště tehdy, když jde o to osobní. Avšak věda poznává: Neexistuje působení bez příčiny. Vidíme tedy: Dospělí lidského rodu by museli pro plno-hodnotnou společnost nejprve dozrát.
    Člověk by se neměl orientovat podle žádného člověka, ale stále znovu podle učení Ježíše. Aby byla zdůvodněna značná bezmocnost vůči vlastním nízkostem, často se uvádí: Ježíš byl dokonalým člověkem, my jsme ale nedokonalí lidé. Tento výrok je sice správný, ale Ježíš nám přikázal: Staňte se dokonalými, jako je dokonalý váš Otec v nebi. To znamená: My máme svou duši dovést k dokonalosti s pomocí našeho Spasitele Krista. Ježíš nám také přikázal, abychom Ho následovali, což znamená, že nemáme následovat žádného člověka, ale máme činit kroky, které nás On učil. Těmito kroky k plno-hodnotnému životu, který by formoval také stabilní společnost s vyššími etickými a morálními normami, je postupné plnění přikázání, které nám dal Bůh skrze Mojžíše a Ježíšova Kázání na hoře. Z toho postupně vzniká to, co nás Ježíš učil: Staňte se dokonalými, jako je dokonalý váš Otec v nebi.

    Tento Jeho výrok se vztahuje převážně na naši duši, která se může stát také v člověku dokonalou. Člověk má stále své životní programy, které konec konců potřebuje, aby se mohl vyznat v pozemském bytí, např. programy pro pohybování se ve třech dimenzích, pro rozhodnutí pro povolání, pro pravé vážení a měření, pro zeměpis a dějiny, také programy pro počítání, programy pro hudbu a pro používání dalších talentů; dokonce, chceš-li pro dnešní dobu - počítačové programy.    

    Tyto naše životní programy pro naše pozemské bytí by mohly být také měřítkem hodnot pro křesťanskou společnost. Např.: Jak s nimi utvářím svůj život? Postavím-li tyto životní programy do přikázání Božích a do zákonitostí Ježíšova Kázání na hoře, potom mi postupně bude jasné, co můžu ze svého života udělat, jak ho můžu více a více nasměrovat do šlechetnějších a jemnějších kolejí.

    Milý Martine, dokonalost je cíl. K němu vede cesta. Cesta - to znamená vznikání, vývoj. Jdeme jí krok za krokem. Také vyšší etika, o které jsem mluvila, nemůže být uskutečněna ze dne na den. Avšak my ji vlastně dosáhneme jen tehdy, když to také skutečně chceme. Proto je zapotřebí jasné a poctivé pevné rozhodnutí.
    Nejprve je tedy zapotřebí se zeptat: Chci vůbec této etice přisvědčovat? Další otázka pak zní: Chci vůbec o tuto etiku usilovat? Můžeš-li k těmto otázkám přitakat a jsi-li rozhodnutý bojovat o to, abys jí dosáhl, potom potřebuješ cíl. Jestliže sis tento cíl vytyčil, pak si můžeš také předsevzít každodenní kroky. Na cestě k vyššímu životu to znamená: Co mne dnes citelně rozčílí, to mi chce něco říci, to je řeč mého svědomí, které mi říká, co je dnes na mně příliš lidského. Co a kde je kořen tohoto vzrušení mysli? Kde je kořen k nalezení, to nám většinou řekne jemný pocit. Prosíme-li ducha Božího v nás, potom bude tento pocit silnější. Ukáže nám potom, jak se kořen jmenuje.
    Eventuálně spočívá náše hnutí mysli v rozepři s rodiči, přáteli, s kolegy. To tedy nyní neznamená, že odstraníme pouze rozepři, hádku, tím, že si vzájemně poklepeme na ramena a myslíme si, že vše je zase dobré, nýbrž odstraníme kořeny, které byly toho základem.
    Najít kořeny a odstranit je, je důležité, abychom mohli udělat kroky k vyššímu cíli. Jde to postupně. Stále to znamená: Před vítězstvím je boj, nakonec i boj s naší příliš lidskou povahou. Věz: Kdo dělá kroky k tomuto vysokému cíli, má jedinečného průvodce na své straně. Je to duch Krista Božího, který tobě i nám všem jako Ježíš říkal a jako Kristus nám všem stále znovu říká: Následujte Mě!

    Že je to nutné, najít kořeny, abychom je vyňali z pole naší duše, aby z ní opět nevzešel ten stejný výhonek, nás učí také příroda. Odstříhneme-li květinu nebo trávu, potom vyrůstá z kořene stále stejný druh. To stejné platí pro náš život: Kdo jen odsune své zatvrzelé myšlenky a svou přetékající ego-mysl, také své vášně a programy přání, ten ještě zdaleka nevyňal kořeny z pole své duše a ze svého podvědomí. Pomalu, častokrát nepozorovaně, výhonek opět narůstá přes hříšné myšlenky, přes zpevňující se ego-mysl, vášně a masivní přání. Ve srovnání s přírodou můžeme říci: To, co opět vyrůstá z kořene, je mnohem bujnější a silnější, protože to bylo delší dobu syceno. Podle okolností nás to přemůže - potom je to těžké být pohotovým.

    Toto rychlé očištění ti umožní vědomý život, ale také smysluplně naplněný volný čas. Máš-li volno, potom také víš, jak ho můžeš využít. Právě náš dnešní život nabízí mladým lidem mnoho možností, aby dělali také něco produktivního nebo tvůrčího, aby podporovali talenty, zabývali se také koníčky, např. sportovali, muzicírovali, tancovali - proč ne také rokenrol? -, byli společně s přáteli nebo příležitostně navštívili diskotéku nebo jezdili na kolečkových bruslích či na horském kole a ještě mnoho jiného.

    Věz: To vše s mírou a s cílem mladému člověku neuškodí. Ba přímo naopak. Může z toho pro svůj další život získat zkušenosti a zralost, tehdy, když nezajde příliš daleko, když vše zváží a poměří. Ve stáří potom nebude hovořit o svém strádání, ale o svém mládí, ze kterého načerpal zkušenosti a získal zralost, jež mu přinesly pro jeho další životní úseky suverenitu.

    Odpověď pro tvého přítele zní:
    Zeptej se sám sebe: Je to jen nejistota? Nebo je to mnohem více jistá nechuť vykonávat toto povolání? Nebo povolání eventuálně zcela naprosto odmítáš? Nejistota v životě povolání nám vždy říká: Buď se musíme ještě něco doučit, nebo, jestliže jsme pro toto povolání nezpůsobilí, musíme z něho odvodit nějaké jiné, které více odpovídá našim talentům a schopnostem, dělá nás tedy jistějšími a které také plníme s radostí. Odmítáme-li nějaké povolání, ať před jeho výběrem nebo během jeho vykonávání, potom můžeme s jistotou říci, že nám v budoucnu nedopřeje žádnou radost, také tehdy ne, když tím podle okolností vyděláme hodně peněz. Povolání by nám mělo dělat radost. Práce by měla být proniknuta naším uměním. Z toho získáme jistotu a nakonec také nezávislost, jež nám opět přinese pravou svobodu.

    Jeden další přítel dává následující otázku: Stojím před rozhodnutím o svém povolání. Každý říká něco jiného, co mám dělat. Sám jsem také ještě nejistý. Jak se mám správně zachovat?

    Je to často běžné, že nám ostatní radí, jaké si máme zvolit povolání. Ne vždy je dobrá rada nezištná, tedy je nám řečeno, že je to výlučně dobrá rada, pomoc. Často chce rádce vidět svoji nedosaženou volbu povolání, svůj ideál povolání uskutečněn u jiných, například u syna, dcery, u dobrého přítele nebo přítelkyně.
    Právě jde-li o volbu povolání, měli by mladí lidé zcela pozvolna sami rozvinout postřeh pro to, jaké jsou v nich talenty a schopnosti. Ve věku, kdy má mladistvý zvolit své povolání, jsou také aktivní jisté talenty, způsobilosti a schopnosti. To s sebou přináší životní rytmus jednotlivce. Neměli bychom se k ničemu nechat nutit ničím a nikým. Dobré rady sice můžeme přijmout, ale současně bychom měli zvážit, jaké máme způsobilosti nebo dokonce schopnosti a talenty. Například mladí prakřesťané, aby si byli jistí, co v každém mladém člověku je, chodí do různých dílen a podniků Kristových přátel, aby se zde aktivně zapojili - tedy i v praxi se informovali o tom, které povolání jim sedí. Z toho vzniká zaručená jistota, že dospějí ke spravné volbě povolání. Možná, že někdo z vás, kdo čte tuto brožurku, zná majitele podniků, kteří mu ohledně tohoto pomohou a umožní mu, aby se podíval do jejich podniků.

    To je dobrá rada. Kdo chce svůj život vzít do svých rukou, ten se jistě po takových možnostech poohlédne.
    Mám ještě další otázky, dokonce mnoho otázek na skladě. Můžu ti přečíst další?
    Mluvit o Bohu není mezi mladými lidmi zrovna “in”. V kostele mi Bůh připadá starožitný. Vůbec si neumím představit, že On žije. Je snad Bůh jen něco pro starší lidi?

    Ty říkáš, že mluvit o Bohu není mezi mladými lidmi běžné a ve druhé větě: “V kostele mi Bůh připadá starožitný”.
    Jako nástroj Boží mám mnoho, velmi mnoho zkušeností. Z mých vlastních zkušeností tě tak mohu ujistit o tom, že Bůh není kostelním Bohem, který byl zinstitucionalizován a současně zestarožitněn. Protože z této starožitnosti, z církevního Boha, život - BŮH, již dávno vyprchal, není to nic divného, že nemáš pocit, že ON skutečně žije. Ale On, ten pravý Bůh, ten Věčný, žije! Protože On je život!
    Ačkoliv se o Bohu mnoho mluví, má však sotva kdo jasné hodnotné zkušenosti o Něm.
    V západní části světa nazýváme život, to věčné bytí, všudypřítomnou sílu, pra-proud, BŮH. Bůh je duch, který proudí nekonečností, který si dal Sám ze Sebe formu, formu-Bůh; je to věčný Otec, kterého nazýváme také Bůh-Otec. Z věčného pra-proudu, Bůh, stvořil Bůh-Otec nekonečná duchovní slunce a světy, sedm krát sedm nebeských rovin a duchovní přírodní říše. Stvořil božské bytosti, duchovní bytosti, které žijí a působí ve věčné říši, v Bohu. Pra-proud je odém, život, který všechno udržuje a vším proniká.
    Protože Bůh je život ve všem, je také životem ve hmotě. Esence, komprimovaný pra-proud, tedy BŮH, je obsažena v každém člověku, ve všech duších, ve čtyřech elementech oheň, voda, země, vzduch a ve všech silách hmoty, v každém atomu, v každé molekule. Bůh je Slovo skrze všechny stupně vědomí, jako například v záření hvězd, v přírodních říších, v duších a v lidech. Bůh je tedy životem v tobě, ve mně, v každém z nás.

    Již když pozoruješ přírodu v její rozmanitosti a na jaře její přípravy, když zažíváš elementy, sílu v hlasech ptáků, vývoj přírodních forem během ročních období a nakonec i změnu každého člověka, kterého jeho duše pozvedá k Bohu, aby opět obdržela věčné mládí a aby své bytí měla v božském pra-proudu, potom cítíš a poznáváš něco z duchovní prasubstance, která je ve všem a skrze všechno působí. Potom vycítíš mladost, to jemné duchovní fluidum, ve všem. Potom častěji zpozoruješ, že mnohý starý člověk sice nese stopy svých let, ale skrze něho prokmitává spontánnost pra-proudu, Bůh, věčné mládí. Bůh, který je tvůj věčný Otec, můj věčný Otec, Otec všech božských bytostí, duší a lidí, je spontánnost, rozmanitost, dynamika, tvorba forem, síla a pramen síly - zažiješ to ve své mladistvé dynamice. To je Bůh, pra-proud v tobě.
    Institucionální církve skutečně snížily Boha k nějaké podobizně s hrubými a také krutými rysy a ke starožitnosti. Nepustily ke slovu toho dynamického, všudypřítomného Boha, který je v každém oheň, světlo slova. Představení oficiálních církví nejen, že mají k určitým svátkům své každoročně stejné rituály, ale každý den je církevní institucí formován. Kázání jsou rok co rok v doslovném znění často podobná nebo stejná. Jejich bohoslužba není vždy denní službou bližnímu, ale často službou církvi. Církevní úředníci sice o Bohu hovoří, ale nenechají Ho skrze sebe mluvit ani působit. On se přes ně nemůže vůbec projevovat, protože mají institucionální představu o Bohu, která není v souladu s věčným Otcem, tedy s Bohem-Otcem.
    Bůh, náš Otec, se sklání ke všem Svým dětem, k tobě, ke mně, ke každému. Chtěl by nás mít opět ve věčné říši, ve věčných nebesích. Proto k nám poslal Svého Syna, spoluvládce nebes, který se stal naším Spasitelem. Ježíš ztělesňoval věčného Otce, neboť řekl následující slova: Otec a Já jsme jedno, což znamená: Já, Ježíš z Nazaretu, žiji tak, jak je to ve vůli věčného Otce v nebi.
    Podívej se na život Ježíše, zpřítomni si toho spontánního, dynamického mladého muže, který putoval se Svými apoštoly po prašných cestách a oznamoval to radostné poselství lásky Jeho Otce, který byl doma pod širým nebem, který viděl v každém zvířeti, v každé rostlině Boží řízení, který uvedl Své apoštoly, žáky a žákyně do nejjemnějších zákonitostí vesmíru, který sedal pod stromem a poučoval je, který stál na poli a tisícům hlásal radostné poselství života, Kázání na hoře, který s několika apoštoly nastoupil do člunu a vesloval na jezero Genezaretské, který tehdejším farizejům a zákoníkům, pokrytcům, náležitě říkal pravdu. Ježíš tedy nebyl žádným zastáncem zbytečností - On ztělesňoval spontánnost Vnitřního života.
    Pozorujeme-li dnes církevní hodnostáře s jejich tituly a hodnostmi, s jejich taláry, rouchy a kostely, pak by vlastně musel každý říci: Zde něco nesouhlasí. Tam ten prostý Ježíš z Nazaretu, Syn Boží, a zde “úřední hodnostáři”, kteří s “hodnostmi” zastupují něco, co Ježíš neučil. Takoví, jací jsou, Ježíš nebyl. Takoví, jací jsou, to Ježíš nechce. Tak, jak učí, mluví, jednají a nakonec žijí, neodpovídá učení Ježíše Nazaretského.
    Nezávisle na věku, mohu i já jistým způsobem, cítit tuto spontánní, věčnou Boží sílu, vnitřní věčnou mladost, svěžest ducha, život, který je jedinečný. Každý, kdo více a více odkládá to své příliš lidské a současně to obětuje s pomocí Krista a činí více a více to, co Bůh chce, odkryje v sobě živoucí pramen nejvyšší síly, který je věčně svěží a jasný a mladistvý. Neboť Ježíš nám řekl: Následujte Mne! Jestliže Ho následujeme, potom děláme to, co chce Bůh, a zažijeme v sobě a na sobě a skrze nás to podobné jako náš vzor Ježíš, Kristus. Ty tedy vůbec nepotřebuješ hodně mluvit o Bohu. Dělej, co nám Ježíš přikázal a přisvědčuj tomu spontánnímu mladému muži, Ježíši Nazaretskému, potom dostaneš radost, dělat to, co Bůh chce. Potom již nejsi napodobitelem, žádným přívržencem zbytečností, ale spontánním mladíkem, který dává ve svých myšlenkách a ve svém jednání stále znovu úctu Bohu tím, že se ptá: Jak by se v té či oné situaci denních událostí zachoval Ježíš, co mi chce říci v mém chování, skrze mé myšlenky, skrze má přání?
    Milý bratře, nedívej se na starožitného Boha, kterého učí církevní úředníci, ale nech v sobě povstat Krista! On, Ježíš, ten mladý muž, chce být tvým průvodcem.
    Bůh tedy není jen pro starší lidi. Bůh je pro mladé, Bůh je pro takzvané dospělé, Bůh je pro starší lidi. Bůh je stále přítomný a neustále se zcela daruje. Pochop a zažij Ho tím, že následuješ Ježíše, a ty máš toho nejlepšího přítele vědomě na své straně.

    Jak to tak říkáš, oslovuje mě to. Tady člověk prostě cítí, že tady v tom něco je, nějaká velikost, nějaká perspektiva!
    Když to vše tak slyším a nechám to v sobě působit, přichází mi na mysl: Jak můžu zapojit do svého života to, co by Ježíš ode mne chtěl, tedy přivést do souladu to, co je ve vnějšku mým všedním dnem? Nejsou to dva světy? Je Ježíš také mým průvodcem, když se obrátím k těm věcem, které už jednou jsou v životě nás mladých?
    Hraju na kytaru a dělám hudbu, tedy mám kapelu. Gábi, po tom, co jsi řekla, můžeme dělat také ještě rockovou hudbu? Můžeme potom také ještě tančit rokenrol?

    Jsem rád, že jsi mi následování Ježíše tak vysvětlila. To tedy není život plný strádání. Rozumím tomu nyní tak, že člověk tak smí mnohé zažít, když to zůstane ve správných kolejích a když se v tom neztratí.
    Na mém listě stojí další otázka od jednoho mladého člověka:
    Jsem mladý člověk a připravuji se na povolání, jsem ve třetím ročníku učňovské školy. Jak se můžu uchránit před tím, aby se ze mne nestal odborník, který řeší všechno jen ze svého vědění?

    Být odborníkem nebo odbornicí přece není nic špatného. Naopak, je to dobré mít odborné kvality ve svém povolání. Dobrá společnost potřebuje pracovité lidi, kteří ovládají své odborné oblasti.
    V této naší společnosti se mnohé řeší pomocí “vědění”. Zda to ten vědoucí opravdu “ví”, nebo chce jen prosadit své osobní představy a přání, které neodpovídají odbornému umu, to je otázka.
    Častěji jsme již mluvili o spontánním vševědoucím duchu, který nám může zobrazit v každé situaci, ve všech otázkách života, také v tom odborném, zákonité, tedy vědomé boží řešení. Vzpomínám si na to, co nám všem a zvláště mladým lidem, sdělila naše sestra z duchovní říše - Liobani. Bylo nám to dáno například v knize “LIOBANI. Já vysvětluji - spolupracuješ?” Přibližuje nám, jak v sobě můžeme odkrýt Vnitřního pomocníka a rádce a s Jeho pomocí tak nalézt řešení pro leckterý problém a odpověď na mnoho otázek, ať ve škole či v povolání nebo ve volném čase.
    V naší činnosti, která se týká povolání, je to jako ve všem, co děláme: Jestliže to děláme naším egem, které se chce stále ukazovat, naparovat a chce mít pravdu, potom se dříve či později dostaneme k našim příliš lidským hranicím. Naším intelektem nedohlédneme za tyto hranice, stejně tak ne za zeď našeho obzoru vědomostí. Následkem toho je, že děláme něco, o čem si myslíme, že by mělo být řešením. Později potom musíme poznat, že naše řešení vedlo k rozkladu. To v současnosti zažíváme v našem hospodářství. Kam se podíváme, mnohé je zpuchřelé, je to odraz od zdi našich představ nebo programů vědění, odraz našeho ega.
    Jestliže pro nás Bůh není žádným starožitným Bohem, tedy žádnou starožitností, která stojí v nějakém koutě, která nám pro náš život již nemá co říci, potom si uvědomíme, že intelekt má vždy své hranice, protože je naučený, vštípený výchovou. Inteligence BŮH ví o všech věcech, pomáhá nám v každé situaci, tehdy, když se oddáme tomu spontánnímu pomáhajícímu duchu tím, že krok za krokem plníme Jeho vůli, kterou poznáváme v Desateru Božích přikázání a v Ježíšovu Kázání na hoře. Tímto se rozšíří naše vědomí a my dosáhneme přístupu k Vnitřnímu pomocníku a rádci, ke Kristově Božímu duchu v nás. Děláš-li tedy tyto kroky, potom se staneš odborníkem ve svém povolání, který nechá skrze sebe řídit inteligenci BŮH a který jí tedy dává k dispozici svůj intelekt, odborné vědomosti. Odborník potom postupně pohlédne za hranice, za zeď intelektu a zažije řešení za řešením, kroky, které intelektuál, ten jenom-všeznalec, nezná, protože si zakládá jen na svých vědomostech, na tom naučeném.
    Smyslem života tedy je školit náš rozum, rozvíjet naše schopnosti a kvality, spojovat je ale s inteligencí BŮH, aby mohl ten spontánní, věčný, vševědoucí duch používat naše odborné vědomosti jako nástroj pro dobrou, eticky vysoko stojící společnost.

    Zde mám k tobě nyní jednu otázku, která je pro nás mnohé akutní:
    Co si myslíš o přátelství mezi chlapcem a dívkou?

    Mít dobré přátele je opravdový dar, který by se neměl jen uchovat, ale měl by se také pěstovat tím, že je člověk pro ně a s nimi. Dobří přátelé sdílí společně radost i utrpení. Vzájemně si pomáhají. Dobří přátelé jsou otevřeným společenstvím přátel, do kterého může vstoupit každý, kdo to poctivě myslí a je ochoten přátelské spojení pěstovat. V dobrém přátelství jsou budovány pozitivní síly. Z přátelství mohou vznikat přátelé, kteří si vzájemně pomáhají. Z toho může plynout rychlejší vnitřní růst.
    Dobrá přátelství existují také mezi chlapci a dívkami, tehdy, když chlapce nebo dívku současně nesvazují pouta, založená na masívních přáních sexuality. Božský tvůrčí pořádek pamatuje na to, že muž a žena jsou spolu tělesně tehdy, když si oba přejí mít dítě. To je c í l vysoké etiky a morálky pro nás lidi v dobře fungující eticko-morální společnosti.
    Stále více lidí postupně chápe, že existuje reinkarnace, jež byla neprávem po mnoho staletí úředními církvemi popírána; věří tedy ve znovuvtělení duše, což přirozeně znamená, že si přinášíme z minulých existencí hříšné programy do tohoto pozemského bytí, například také přání tělesnosti, tedy sexuality. U někoho je toto přání vryto silněji, u jiného méně. Někdo má ve svých myšlenkových obrazech přání sexuálních excesí, jiný zase má přání sexem se uvolnit od napětí, nebo přímo pohlavním životem na sebe toho druhého vázat. Svazujících pout je mnoho a různých. Ale každé svazující pouto, také sexualita, chce něco pro sebe, pro ego nebo pro vlastní tělo. Jeden chce sexualitu jen stále znovu zažívat, aby uvolnil své nervy nebo aby si užil nervové vzrušení jako chuť, druhý se může uspokojit jen v tělesných nestřídmostech, tedy v extrémních formách tělesnosti. Mnohý člověk má po pohlavním aktu špatné svědomí, tehdy, když pro to partnera jen využil. Jedno, jaký je zde stupeň pohlavního aktu, musíme se stále znovu ptát: Kde je kořen tohoto dotírání? Chci se pomocí cvičení a nacvičování sexuálních praktik vyvinout k sexuálnímu povýšenci nebo chci rozvíjet morálně-etické hodnoty tím, že se snažím poznat příčinu svého dotírání, abych ji postupně zpracoval?
    V naší dnešní době nemůžeme říkat: Smíš se sexuálně stýkat s chlapcem nebo s dívkou jen tehdy, když se vezmete a přejete si mít dítě. Kdyby to takto šlo, bez dalšího, tedy za předpokladu, že by to bylo u nás lidí lehce splnitelné, pak by to bylo krásné, protože potom by oba spojovala dávající a přijímající láska a jejich štěstí v partnerství by zůstalo nezkalené. Protože si jednotlivec přinese s sebou do této inkarnace více nebo méně sexuálních přání, je to pro většinu lidí velké přemáhaní, aby vyhověli požadavku, o kterém byla řeč. Některým se to podaří. Záleží jednak na přinesených vlohách a jednak na cíli, který si jednotlivec pro svůj život předsevzal. Ostatním se to nepodaří, protože si přinesli programy, které působí obdobně. To by však nemělo vést k výmluvě, která logicky zní: “Já jsem si právě přinesl silnější sexuální programy, tak musím sexualitu praktikovat. Konečně, já ji nemůžu jednoduše potlačit”. Sexuální programy by také neměly být potlačovány, neboť co je potlačeno, není odstraněno. Stále vždy je k tomu nutno říkat: Vyplatí se najít kořeny přehnané sexuality, abychom odstranili základní příčinu, ze které vyvěrá odpovídající energie.
    Nad žádným člověkem a jeho myšlením a jednáním bychom neměli lámat hůl. Ale každý má možnost, postupně se zjemňovat tím, že analyzuje a zpracuje svůj programový svět, který si s sebou přinesl. Ne tedy, že ho vypracuje tím, že tak dlouho cvičí, až ztratí pocit vážení a měření, svědomí – a počíná si v sexuálním životě, aniž by se zpětně podíval na to, jak se vede zneužitému, který byl podle okolností odložen stranou, ať je to v manželství nebo v sexuálním přátelství. Kdo má svědomí, ten bude vždy přemýšlet o tom, co přehnanou sexualitou způsobuje - sobě a svému bližnímu - a zda to, co dělá, je v souladu s jeho sebeúctou a s úctou k bližnímu.
    Svazující vztahy jsou často navazovány skrze sexualitu. Zda tato “láska” vystačí k založení rodiny a zda tato “láska” odolá při výchově dětí, zda je tato “láska” nosná až do vysokého stáří, to můžeme dnes vyčíst z počtu rozvodů.
    Kdo chce založit rodinu, měl by se ptát: Jaký je můj motiv? Abychom mohli vystavět dobré partnerství a rodinu, potřebujeme vnitřní náklonnost. Přitažlivost, která je založena jen na vynucené sexualitě - nazývejme ji krátce jen sexem - ještě není žádnou základnou. Dobré partnerství potřebuje vysokou míru tolerance, vzájemného porozumění, chtění dobra, které je koneckonců dáváním a přijímáním a které se projeví potom také v tělesném spojení.

    Existuje tedy mnoho variant přátelství mezi chlapcem a dívkou. Je-li to přátelství pravé, potom je to spojení mezi lidmi, které není formováno sexualitou. Je-li to přátelství sexuální, potom má tedy různorodé znaky, které jsem již uvedla. Je-li to pravá, hluboká, vnitřní náklonnost, bez silného přání oddat se sexualitě nebo ji rozvinout, potom by z toho mohlo být dobré manželství a rodina, tehdy, když víme, jak je opatrovat.
    Kdo začíná nějaký partnerský vztah nebo vstupuje do manželství a kdo zakládá rodinu, by si měl být vědom zodpovědnosti, která v tom leží. Jak mnoho trápení, vnitřní i vnější bídy je na kontě lehkomyslně uzavřených manželství!
    Podle ústavy SRN je manželství a rodina pod zvláštní ochranou státu. Jak to však vypadá ve skutečnosti? Je manželství a rodina státem chráněna - a které manželství? Dnes je to tak, že téměř každé třetí manželství je rozvedené a je uzavíráno druhé, třetí nebo čtvrté manželství. Krátkodobě se budují rodiny, ze kterých vzejdou děti. Brzy potom se toto manželství, tato rodina, rozpadne.
    Znám následující případ: Mladý manželský pár si dlouho přál dítě. Dítě, společně dlouho vytoužené, přišlo na svět a je mu nyní 1,5 roku. Tu se neočekávaně muž odloučil od rodiny a bere si přítelkyni, ke které také odchází. Matka s 1,5 letým dítětem je nyní sama a připadne jí sociální výpomoc, protože muž nemůže svou rodinu a sebe jako odděleně žijícího plně vyživovat.
    V konkrétním případě se nabízí otázka: Které manželství nebo kterou rodinu stát chrání - tu první, tu druhou nebo třetí? Jak například chrání stát nyní osamělou matku s jejím 1,5 letým dítětem? Je východiskem pro tyto oba lidi sociální výpomoc? Jestliže ano, potom to pro mne znamená, že jsem odstrčena. Ten muž však žije s právním podílem svého platu společně s přítelkyní, která se podle okolností s ním dělí o svůj výdělek. Kdo se podělí s osamělými matkami a dětmi?
    Co říká k tomu stát? Může vůbec něco říkat? Může zavést zákony pro opuštěné ženy a osamělé matky s dětmi? Státníci, politici, k tomu sotva můžou něco říci, neboť jsou oni, kteří stát, resp. národ, zastupují - mnohem lepší? Nahlédneme-li do soukromého života politiků, potom uvidíme: Mnozí z nich jsou jednou nebo víckrát rozvedení a dvakrát nebo třikrát opět ženatí nebo žijí s nějakou přítelkyní. U mnohých je manželství nebo rodina jen na venek, vedle toho si udržují přítelkyni.
    Státníci, politici, si nepotřebují dělat žádné starosti o prvním, druhém nebo třetím rozvedeném manželství; jejich platy jsou tak vysoké, že si z toho mohou dovolit ještě čtvrtý a pátý rozvod a eventuálně vstoupit do dalších manželství.
     Jsou tedy politici vzorem pro dodržování naší ústavy, kterou koneckonců zastupují? Jak může být národ lepší, když státníci, politici, jsou někdy mnohem horší než národ? Jistě i církevní instituce tyto sňatky požehnaly a neodebrala katolická i evangelická církev těmto novomanželům slavnostní slib věrnosti? Místo toho, aby církevní úředníci, kteří požehnali tato manželství a doložili je slibem věrnosti, povolali tyto státníky k etice a morálce tím, že by jim vysvětlili, že podle jejich křesťanských zásad má sakrament, resp. slib věrnosti, platnost, sedí s těmito politiky v předních řadách, dělají “své modlitební rýmy široké a třásně na svých oděvech veliké” a nakonec připouštějí, že ti, kteří sedí “nahoře u stolu a v synagogách”, včetně církevní vrchnosti, jsou podobní jako před 2000 lety, když Ježíš nazval zákoníky a farizeje “pokrytci”, “kteří jste stejně jako obílené hroby, které zvenku vypadají pěkně, ale zevnitř jsou plné mrtvolných ostatků a samého smetí.”
    Jak to stojí v daných závazných církevních povinnostech ohledně manželství: Jeden druhému má zachovávat věrnost, “dokud je smrt nerozdělí”. Když se tím neřídí politici, kteří jsou v čele národa a ústavy, kdo se potom má podle toho řídit? Je lepší, když si za příklad nevezmeme nikoho z nich, ani církevní vrchnost ani státníky, kteří dokonce v některých svých stranách nosí C, to “křesťanské” (pozn. překladatele: německy CDU - Křesťansko demokratická unie). Stává se tu církevně uzavřené manželství podvodem v předpisech společenského chování? Platí církevní učení ohledně manželství jen pro národ a pro politiky ne? Neboť církevní vrchnost sedí se všemi, kteří se dopustili rozvodu manželství, v prvních řadách. Jak často se mluví o etice, která učinila z morálního chování lidí věc, tedy o morálce. Kde potom tedy zůstala, když s