Zde se nacházíte: Startovní strana > Proroctví > Proč mluví Bůh, Véčný?

Proč mluví Bůh, Věčný?


Gabriela, prorokyně a poselkyně Boží,
na tuto otázku odpověděla:

Z historické minulosti víme, že Bůh, Věčný, k nám posílal proroky, skrze které nejenom vážně napomínal, ale i intenzivně ukazoval cestu, vždy tehdy, kdy narůstalo zdivočení lidu, kteří se vyjadřovali nejnižšími excesy a extázemi lidského Já a skrze hrubé jednání proti fundamentálním principům božského pořádku zahájil v historii lidstva rozhodující obrat.

Když pozorujeme náš dnešní svět a analyzujeme dnešní dění a události, potom je zřejmé, proč Bůh v této době posílá proroka, přes kterého se projevuje. Bdělý člověk pozná, že stojíme v mohutném bodě obratu pozemského života, na přelomu, jaký v dějinách lidstva ještě nebyl. V naší době zažíváme začátky a události, které jsou obrazně zaznamenány v Janově zjevení.

Katastrofy, jak ve světě, tak vycházející ze Země, nabírají převahy. Lidi dalekosáhle zničili Zem, její ochranný štít a atmosféru. Stratosféra se otevírá stále více. Vlivy z vesmíru nás lidi zasahují různými způsoby.

Moře se stala skládkou odpadu lidské ne-kultury; nalezneme v nich odpadní vody z nespočetných továren a uložený zářící atomový odpad. Půdy Země jsou vyčerpané. Deštné pralesy, které jsou plícemi Země, se celoplošně kácejí. Obrovské masy vody se přesměrovávají a stávají se odpovídajícími velkými přehradami. Manipuluje se s rostlinami a zvířaty; zvířata jsou nesmírně týrána, také v laboratořích na pokusné účely. Tisíce a tisíce zvířat umírají, protože jim Země následkem zásahu člověka do jejich působících mechanizmů nemůže nabídnout životní prostor s odpovídajícími životními podmínkami.

Lidé se stávají stále ukrutnějšími. Obchoduje se s lidskými orgány. Vědci nejrůznějších odborných směrů vědomě zasahují do oblastí a struktur, zásahy do Bohem daného pořádku před kterým lidi doposud zadržovala určitá přirozená bázeň. Přibývají doposud neznámá onemocnění. Osudy se hromadí a shlukují. Hladomory, nemoce, nelidská válečná jednání, násilné činy ohrožují lidi ve všech oblastech Země. Rozdíl mezi bohatými a chudými se stále zvětšuje. Je stále více skandálů a stále více případů korupce. Nerovnováha, nespravedlnost, manipulace, lež a podvod jak v malém, tak i ve velkém, tak jako nezaměstnanost vedou k zvětšování napětí. Tyto nezastavitelné poměry ve světě se stávají drsnějšími a stále více alarmujícími, vývoje se ve všech oblastech předbíhají – co dnes ještě platilo, je další den nulou a ničím. To platí i pro slovo mocnářů na této Zemi. Už na těchto málo řádcích se dá vyčíst, že stojíme v první fázi přelomu mohutného rozměru a s katastrofálními následky.

Pro stav zdivočení národa je charakteristické, že všechny etické a morální hodnoty mizí. Bezuzdnost se rozmáhá. Je zřejmé, že tradiční »křesťanstvo« lidem už nenabízí oporu. Kostely jsou přes svůj přepych a zlatou nádheru stále prázdnější – tak prázdné jako mnohé »zbožné« slovo, které tam bylo a je řečeno. Mnozí, kteří hledali Boha, svého Otce a směřovali k Němu v církvi, museli zjistit, že Ho tam nemohli najít. Bůh církevního učení jim nepomůže porozumět jejich osobnímu osudu ani se s ním setkat. Protože lidé nemohou sladit obraz víry milujícího Boha s tím, že jejich osudy, jejich choroby a nouze nebyly utišené a všechna nečistota, kterou svět nese, nebyla odstraněna, ztratili víru v Boha. Bohu, který svoje děti posílá do věčného zatracení, se nedá důvěřovat. Církevní mocnáři s jejich osobním vystavováním se, ukazují jen sami sebe, namísto toho, aby vyučovali jasné a nefalšované učení Ježíše Krista a sami toto učení ztělesňovali ve vědomí, že oni sami nejsou ničím, avšak služebníci Toho, který je všechno a aby vzdávali čest Tomu, kterého nám poslal Bůh: Svého syna.

Ti takzvaní církevní hodnostáři jsou závislí na státu, aby přes stát odebírali církevní daň a podobné, tedy odpovídající zvýhodnění, kterých se úřední církev – zároveň státní církev – příliš si dovolující, domáhá. Církevní lid a národ platí pro církevní vrchnost bez toho, aniž by se ptali na co.

Jakmile se zamyslíme nad životem Ježíše, nad Jeho učením, radostným poselstvem, nad zvěstováním velké lásky Boží a porovnáme s tím dnešní křesťanstvo, potom zjistíme: Z toho jednoduchého a prostého učení Ježíše zůstalo sotva něco navíc. Vše je směřované na církevní moc a církevní profit. Málo církevních křesťanů ví, že oni sami jsou chrámem Božím a že v nich přebývá Duch Boží. Málo lidí ví, že se můžou prostě a jednoduše obrátit do nitra k Bohu ve svém srdci, aby bezprostředně s Ním vedli rozhovor v modlitbě, kterou se ve všedním dni usilují naplnit a přiblížili se k Němu skrze plnění Božích přikázání a Ježíšova Kázání na hoře. K tomu není třeba církevních knížat, ani pozlacených církevních staveb, není třeba žádných dogmat a obřadů. Nepotřebujeme více než vědomí toho, že je člověk sám zodpovědný za vše, co činí, podle smyslu slov Ježíše v Kázání na hoře: Za každé zbytečné slovíčko musíš složit účet v den soudu. To platí i pro zlomyslné myšlenky, pro nečisté pocity a nízké konání, pro konání podle nejnižších lidských pudů.

Z toho vychází, že to, co člověk zaseje, bude i sklízet. Bůh sám neposílá to, co musíme dnes nést a vytrpět; Bůh neznečistil Zemi a moře;  Bůh nezasahuje do atmosféry, aby ji otevřel;  Bůh nám neposílá hladomory, nemoce a utrpení. Bůh nám neposlal Svého Syna, abychom se naučili, jak se dětem třetího světa vytrhávají z těla orgány, jak trýznit, zabíjet a jíst zvířata, jak vykácet dešťové pralesy a přehrazovat obrovské vodní tepny Země na umělé přehrady. Bůh nám neposlal Svého Syna, aby nás učil, jak se tvrdě prosazujícím hospodářstvím stát bohatým tak, že vznikne propast chudoby. Ježíš nás neučil ani nelidská válečná jednání, ani nám neradil, abychom poslouchali církevní mocnáře. On promlouval k nám lidem: Následujte Mne, Ježíše Krista! Jak? To nás učil v jednoduchých, prostých životních pravidlech, které jsou zároveň nejvyšším učením. Velké množství národa bylo drženo v pohodlnosti a v hlouposti a nevadilo mu, že se teologové a církevní mocnáři stali správci náboženství, které nese jen kabát »křesťanské«.

Má Kristus Boží mlčet, když se Jeho učení překrucuje a používá k vykonávání moci a shromažďování bohatství a věřící církve jsou vedeny do bludu? Z toho Vnitřního náboženství, náboženství srdce, hluboké víry v pravém vykonávání učení, nezůstalo v institučních církvích nic.

To, že Bůh posílá v této době k lidem proroka, přes kterého se On projevuje, aby Svoje děti, které miluje, vysvobodil ze soužení, které si samy naložily které podle zákona setby a sklizně na každého jednou příjdou, může chápat jen ten, kdo si je bez pochyby jistý, že Bůh je láska, že On, Bůh, náš věčný Otec, má o nás, Jeho děti, starost. Důkazem Jeho velké lásky je Jeho božský Syn, spoluvládce nebes, který přišel k nám lidem, který nám jako Ježíš z Nazaretu přiblížil našeho věčného Otce lásky, který jediný se dá v každém člověku najít – v modlitbě v tiché komůrce a plněním Jeho přikázání a Kázání na hoře.

Zažít tato jednoduchá Ježíšova slova, tato vysvětlení a životu blízké učení, Boha, našeho věčného Otce, v našem srdci, bylo církevními hodnostáři úmyslně utajené. Lidé byli směřováni na církevní úřední osoby, na faráře, kněze, biskupy, kardinály anebo na toho, který se nechává nazývat »svatý otec«. Nic z toho Ježíš nechtěl. Nic z toho ani nepotřebujeme. Ježíš nás učil Otčenáš a abychom svému bližnímu odpustili a prosili ho o odpuštění za naše hříchy, a že náš věčný Otec nám může odpustit až potom, když to uděláme ze srdce. Ani k tomu není třeba žádné církevní úřední osoby a žádné osobní zpovědi, natož, aby se hříšníci opovažovali odebírat hříchy jiným hříšníkům – údajně v nařízení Božím.

Miluj Boha celým srdcem, celou svou duší, se všemi svými silami a svého bližního jako sebe samého. To je jednoduché a prosté učení »přirozeně« příliš jednoduché pro církevní úřední osoby. Sem tam ho podávají proklauzulované, avšak ten pravý smysl tohoto velkého a jedinečného učení se zřetelně neobjasňuje a především ho příkladně nežijí. Kdyby představitelé úředních církví toto jediné učení, milovat Boha celým srdcem, ztělesňovali, potom by už více neměli právo nazývat se církevními hodnostáři.

Právě v této době, když se ukazuje obrovské zřícení, seslal Bůh znovu proroka, aby lidem pověděl: JÁ JSEM přítomný. JÁ JSEM tu i v nejtěžším čase.- Bůh však nebude žádného člověka nutit, aby Ho poslouchal. Bůh dává přes proroka a kdo Jeho slova přijme a uskuteční je v denním životě, ten zažije Boha ve svém srdci.

Po více než 20 letech (dnes už více než 30 letech) prorockého působení se pro tuto mohutnou úlohu stále necítím hodna. Nikdy jsem nechtěla být prorokem. Avšak v duši proroka leží prorocký příkaz Boží, který prorokem musí být naplněn.

Když jsem našla Boha ve svém srdci, chtěla jsem být výlučně Jeho dítě, Jeho dcera a plnit Jeho vůli. Úřad proroka mi vždy připadal těžký a připadá mi těžký i dnes, avšak konám ho, protože Bůh to tak chce. Konec konců jsem prorokyně proti své vůli.

 

 

 

© 2014 Univerzální život • E-Mail: info@universelles-leben.orgEditorial